Připravil: Vlastimil Vondruška, foto: autor
Příliš mnoho Havlů
Hrad Rohozec byl podle pověsti založen na počátku 13. století na místě, kde prý stávala myslivna. Jeho zakladatel Jaroslav z Hruštice měl několik synů, jedním z nich byl i Havel z Rohozce. V půhonných knihách se roku 1322 připomínají jeho synové Jaroslav z Rohozce a Havel z Lemberka, který měl se svojí manželkou svatou Zdislavou tři syny, jedním z nich byl další Havel. Dalšímu synovi Havla a Zdislavy Jaroslavovi (doložen je v letech 1272 – 1289) se jméno Havel zalíbilo tak, že ho dal všem svým čtyřem synům. Aby se mu to ale nepletlo, každému dal ještě přízvisko. A tak Havel Beran seděl na Lemberce, Havel Ryba na Rohozci, Havel Houba na Sytovém a Bradleci a poslední Havel Kanovník byl prelátem.
Poslouchej svého panovníka!
Markvart z Vartemberka byl zámožný muž a měl titul „mistr Královské komory české“. Záhy po smrti Karla IV. byl prvním z českých rytířů, který porušil domácí mír a začal spolu se svými přáteli válčit s lužickými městy. Jako oficiální příčinu vyhlásil, že jde o mstu za urážky, které mu byly způsobeny a jako rytíř má právo opovědět nepřátelství a hájit svou čest. Jenže král Václav IV. byl jiného názoru. V lednu 1388 svolal zemskou hotovost a na Markvarta z Vartemberka zaútočil. Královské vojsko oblehlo několik hradů, mezi nimi byl i Rohozec. Jenže obránci se nevzdali. Boj trval půl roku, než se podařilo proniknout za hradby a zajmout odbojného velmože. Václav IV. ho uvěznil a v královském vězení pan Markvart roku 1392 zemřel. Jeho hrady Rohozec, Zbiroh a Žleby si král ponechal.
Bělohorské konfiskace
Na počátku 17. století vlastnil Rohozec Jan Jiří ze slavného vartemberského rodu, který se však přidal k povstání českých protestantských stavů. Po porážce na Bílé hoře na poslední chvíli uprchl ze země (byl uveden na seznamu osob, které měly být uvězněny, zhotoveném již 6. ledna 1621). Za jeho návrat se přimlouvalo několik vlivných katolíků, dochoval se i dopis Jana Jiřího, v němž prosí o odpuštění: „není již z rodu mého na tomto světě nikoho jiného, než já a můj nezdárný bratr, prosím, aby V. Exellence tento ještě slabý knot, aby úplně nevyhasl, chrániti ráčila“. Jenže šlo o značný majetek a v takovém případě šly city stranou. Katolíci protestantům neodpustili a jejich majetek si rozdělili mezi sebe. Rohozecké panství získal v roce 1623 Albrecht z Valdštejna, ale už v roce 1626 ho prodal Mikuláši Des Fours. V té době panství obnášelo zámek Rohozec s městečkem Železný Brod a 29 vesnicemi, dále zahrnovalo dvory, ovčíny, sady, masné krámy v Daliměřicích, mlýny, olejny, pily, řeku Jizeru a rybníček řečený Masovec, lesy, chmelnice a dále zástavy (celé Skalské panství, Semily a Sloupno). I když svobodný pán Des Fours sloužil Albrechtovi z Valdštejna, zůstal věrný císaři a ten ho poté, co byl Albrecht v roce 1634 zavražděn v Chebu, povýšil na hraběte. O dva roky později (28. ledna 1636) hraběte Des Fourse mezi sebe přijaly české stavy.
Tajemství hraběcího lůžka
Vybavení komnat na zámku je takové, v jakém žili jeho poslední urození majitelé. Na první pohled zaujme vybavení ložnic. Hrabě i hraběnka měli samozřejmě každý svou. Zatímco hraběcí lůžko je malé, to hraběnčino široké a pohodlné. U Des Foursů se, stejně jako u většiny šlechticů, udržoval od středověku zvyk, že v případě milostného zájmu přicházel muž za svou manželkou do její ložnice. Z hlediska tohoto zvyku je třeba chápat, proč je stejně široké a pohodlné i lůžko v ložnici, kde spala dvorní dáma hraběnky. Podle pamětí posledního komorníka na Rohozci totiž hrabě svou přízeň rozděloval mezi obě ženy a po nocích navštěvoval střídavě obě. Bylo to celkem bezpečné, protože hraběnčina ložnice ležela stranou komnat hraběte a ložnice dvorní dámy byla umístěna šikovně u postranního schodiště v horním patře. Přesto nelze všímavost hraběnky podceňovat, jenže takové byly zvyky a nepovažovalo se za slušné, aby se o podobných věcech hovořilo.
Poslední hrabě
Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode nejen historii miloval, ale dokonce ji vystudoval v Praze na Karlově univerzitě. Titul PhDr. obdržel v roce 1921 za disertační práci „Příspěvky k životopisu hraběte Antonína Bedřicha Mitrowského“. Udržoval styky s Josefem Pekařem i J. V. Šimákem, nejvýznamnějšími historiky té doby. Měl však také dobrodružnou povahu, v roce 1902 podnikl jako vůbec jeden z prvních v monarchii ve Vídni let balónem.
(Článek vyšel v č. 6/2011 RPN)
