Interiér

Uršula Kluková: Chlapi odcházejí, psi zůstávají…

Nevím, zda se něčemu Uršula Kluková obětovala už v minulosti, obětavá až k sebezničení se mi však rozhodně jeví dnes – alespoň co se jejích domácích miláčků týče, pak určitě. Vždyť třeba opakované venčení její nemocné fenky Brity probíhá už nějaký čas třeba i několikrát za noc!

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán LuťanskýUrsula_Klukova_fotky

Nicméně i přes tuto nelehkou situaci měla prvotní reakce známé herečky na moji prosbu fotit ji na titulní stranu s jejími zvířaty, punc vtipu. Zdráhala se slovy: „Kočka se nerada fotí a psovi, jak je nemocnej, to vůbec nesluší!“ Realita se nakonec ukázala daleko přijatelnější, než by se na základě toho mohlo zdát, byť jeden prvek tu byl vskutku nestandardní – Uršulina kočka je skoro třikrát větší než její pes!

Brita! Ke mně!

„Brita! Ke mně!“ volá důrazně Uršula na svého japančina. Psisko ani ťuk… Raději se neptám, zda to s poslušností téhle fenky bylo vždycky stejné, a přičtu onu ignoraci na vrub psího stáří a nemoci a z nich plynoucí svéhlavosti.

Uršula si ostatně se zvířaty užila i „užila“ už jako malá holka. Na jednu stranu vyrůstala na statku své kmotry, kde chovali všechno možné – koně, krávy, prase… „Měli těch zvířat tolik, že už ani nevím, co všechno,“ vzpomíná Uršula. Naproti tomu doma jí maminka nedovolila mít vůbec nic: „Měla totiž v minulosti nějaké zvíře pořád, a tak dobře věděla, kolik starostí to obnáší…“

Jak se vrabec ohlídl…

Jako většina dětí i ona se snažila nějaké zvířátko domů propašovat. Tak třeba Voříšek… Tak pojmenovala pejska, kterého dostala darem a donesla domů. „Přetahovaly jsme se o něj s mámou tak, že jsme ho div nepřetrhly,“ popisuje tu akci po letech. „Nakonec jsme ho musela odnést zpátky. Dodnes vidím, jak byl bílý…“ To byl v dětství její první i poslední pokus dostat do bytu psa.

Jindy našla malého vrabčáka, vypadlého z hnízda. Dostal jméno Čidlikar. „Dala jsem ho mezi špaletová okna, chytala mu mouchy a skutečně ho vychovala. Lítal pak po bytě, všude nadělal, a tak mě máma přemluvila, ať ho pustím, že chce vrabec ven… Ovšem namluvila mi, že se zase vrátí.“ Nutno mamince Klukové přiznat, že byla hotovým mistrem v manipulaci. Dcerku, zklamanou tím, že se vrabec nevrátil, totiž utěšovala slovy: „Když už seděl na tom stromě, tak se ještě ohlídl…“

Ursula_Klukova_BritaUkradený pes Puklík

Čas oponou trh´ a Uršula měla svoji domácnost. Co se zvířat týče, začínala s ptactvem. S přítelem Pavlem chovali kanára a andulky. Brzy si pořídili i svého prvního psa – Puklíka. Tedy pořídili… „Uloupili jsme ho, když vyběhl na ulici ze zahrádky,“ přiznává poctivě. „Věděla jsem, že bych ho měla vrátit, ale bylo to tak rozkošné bílé štěňátko, že jsem si ho odnesla jako nalezence. Za tři měsíce jsme s ním šla pyšně u nás po Kadani a nějaký pán se ke mně vrhnul: To je náš pes! Rozbrečela jsem se tak, že mi ho nakonec nechal.“

Krutý svět rybiček

Nepříliš šťastná kapitola „rybičky“ se začala odvíjet až po přestěhování Uršuly do Prahy do bytu na Anenském náměstí. „Nemohla jsem vydejchat, že některé rybičky páchaly sebevraždy a vyskakovaly ven z akvária. Přijdu domů, a tam leží mrtvá rybka na ubruse,“ obrací oči vsloup. Mělo být ovšem ještě hůř… „Koupila jsem tedy větší akvárium. Jenže pak zas třeba jedna rybka rodila a druhá to požírala! A tak jsem byla pořád ponořená do akvária, rovnala vztahy mezi rybami, zjišťovala, jestli mají všechno vpořádku… Už bych ten stres nikdy nechtěla zažít!“

Něžná paní Hrubá

Pak měla Uršula pudlíčka Bobinku. „Nakonec jsem ji ale musela ´rozdat´, protože ji nikdo nechtěl hlídat,“ lituje. Dnes už má naštěstí vybudovaný systém příležitostných hlídačů pro Britu i pro kočku Trischku – syna Kubu nebo paní Kocourkovou v Praze, a v Broumově, kde tráví hodně času, pak paní Eriku Hrubou. Zvláště posledně jmenovaná osvědčuje vzdor svému jménu neuvěřitelně láskyplný přístup k Uršulině zvířectvu: „Třeba když Britinka jí, tak u ní sedí a povzbuzuje ji, když se Britinka převaluje, tak jí tleská, chodí se zvířaty na dvoreček… Věnuje se jim víc než já!“ vřele ji za to chválí Uršula.

Pes v dupačkáchUrsula_Klukova_kocka

Pro Uršulu legendární pes Dáša patřil do kategorie pes – člověk. Uršula ji našla, když byla na chalupě Věry Křesadlové v Manětíně a chystaly se jít na borůvky. Pomoci jim měla kamarádka, za níž zašly na nedaleký statek. „A tam se na hnoji rozvaloval na zádech pes v dupačkách, s čepičkou na hlavě. To si ho tak oblékala jedna holčička a vozila ho v kočárku,“ vzpomíná Uršula a dodnes je na ní patrné pohnutí, které v ní ten pohled zanechal. Začala za Dášou na statek docházet a dva, tři měsíce stará fenečka se zase naučila chodit za ní. Proto když se jednou Dáša ztratila, zašli za Uršulou – a objevili fenečku v její tašce! Přemýšlela tedy, jak s tou situací naložit: „Žila jsem tehdy s Leošem a ten psa nechtěl. Křesadlice ale povídá: ´Ten pes tě má rád, já jim řeknu, ať ti ho dají. Stejně ho měli jen na léto a museli by to řešit… A prosím tě Leoš… Ten vypadne a pes zůstane.´ A tak to taky bylo…“ S Dášou bylo vůbec všechno mimořádné. Vlastně i to, jak ji Uršule původní majitelé předali. „Ráno se probudím a na dvoře stojí hotový průvod lidí a vepředu holčička, na rukou drží Dášu jako obětinu… Dáša, černý kříženec knírače, pak byla taková moje kamarádka. Strašně jsem ji obrečela, když umřela v košíku pod stolem. Už jsem žádného dalšího psa nechtěla…“

Princezna Britka

Brečela kvůli Dáše už dobrý týden, když jí zavolal kamarád Vašek Glazar: „Pojeď se mnou na kšeft!“ „Nemůžu, umřela mi Dáša,“ zdráhala se. A tak ji zavezl k paní, co chovala japančiny. „Pojďte, dáme si kafe,“ zvala ji paní. „Nechtěla jsem,“ říká Uršula, „bála jsem se, že mi pak nacpou i psa. Vašku, mně se nelíbí, povídám mu, nemám ho ráda, ani nemám ty peníze… A on na to: Ale já je mám, dáš mi to pak v Praze…“ Dopadlo to přesně tak, jak se obávala… „Celou cestu do Prahy jsem pak přemýšlela, komu ji prodám.“

U svých předchozích pejsků byla zvyklá, nechat je prvních čtrnáct dnů spát ve své posteli. Ne tak s Britou. „První dva týdny proseděla pod postelí – uražená, zády ke mně, čurat a kakat chodila na noviny, jak byla naučená… Až když jsem ji poprvé vzala ven, na Staromák, tak se polekala jednoho holuba, že prchla a sama utekla až před dům do Maislovky, kde jsme tenkrát bydlely. To mě tak dojalo, že jsem si ji zamilovala. Ovšem zatímco Dáša byla moje kamarádka, Britka – to je princezna a já jsem její služka.“

Ursula_Klukova_cepiceRok se neměly rády

Ani vztah mezi Trischou a Uršulou nebýval jednoduchý. Dnes osmikilová britská modrá kočka se před jedenácti lety dostala do Uršuliny domácnosti opět tak trochu proti její vůli. „Rok trvalo, než jsme se začaly mít rády,“ přiznává Uršula. Dnes mě Trischa miluje a je první u dveří, když se vracím ze zájezdu. Už od domovních dveří ji slyším mňoukat.

Kočka je ale velký závazek a úvazek. Pes ostatně taky. Člověk ani nemůže odjet na dovolenou, protože se nemůžu zbavit pocitu, že se o ně nikdo nepostará tak, jako já. Mám taky mindrák, že nevědí, co se mnou je, když jsem pryč…“

Na konci roku…

Před Vánoci, kdy zbývá pouhý rok do konce světa, avizovaného mayským kalendářem na 21. prosince 2012, se nejde na to datum Uršuly nezeptat. Patří totiž k lidem, kteří ohlášený zánik světa berou zcela vážně. Její odpověď je ovšem třeba vnímat v souvislosti s faktem, že předchozí noc strávila zase několikerým venčením nemocné Britky: „Konec světa? Už se na něj těším. Aspoň bude konec i s tímhle…!“

Článek z časopisu Recepty prima nápadů 12/2011.

Komentovat

Nepřehlédněte