Interiér

Štěpánka Duchková: Život plánuje za mě

Jako holčička prý byla hodná a dobře se učila. Podobně na mě ostatně působila donedávna i jako dospělý člověk. Přidal se mi k tomu však navrch ještě dojem jisté přísnosti, mimoděk spojený s jejím letitým angažmá v televizním zpravodajství. Stačí se však setkat se Štěpánkou Duchkovou naživo a mrknout jí do očí; za skly brýlí jí probleskávají hotoví čertíci…

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Takový malý drb úvodem: V roce 1972 přivedl Štěpánku na svět v roli porodníka současný pražský primátor MUDr. Bohuslav Svoboda. Obraz vzorné holčičky pak zas ještě umocňuje fakt, že ráda chodila do kroužků, do kterých ji rodiče přihlásili. Bavilo ji zpívat. („I když to neumím,“ směje se.) Ráda chodila do dramatického kroužku, což jakoby předznamenalo fakt jejího budoucího působení na obrazovce. S chutí se učila německy, přičemž němčina ji provází celým životem. Tak třeba první manžel byl Švýcar z německé části Švýcarska, a Němec byl i přítel, se kterým chodila předtím.

Já koza, Eva ovceStepanka_Duchkova3

Holčičí sny měla poněkud netypické. Žádná herečka, modelka ani miss, ona chtěla být archeoložka. „Měli jsme vynikající dějepisářku, která nám krásně vyprávěla třeba o starém Egyptě,“ vysvětluje tu volbu. Pak přišla na řadu touha stát se veterinářkou. „V pubertě jsem ovšem zjistila, že bych ani v jednom z těch případů nemohla být na podpadcích a mít nalakované nehty, a tím to skončilo.“

Její puberta, přesněji doba mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem, byla zajímavá tím, že se jí prochechtala. „Hystericky jsem se smála úplně všemu. Kluk na mě třeba promluvil a já dostala záchvat smíchu.“ V té době se taky dala dohromady s kamarádkou Evou, s níž kamarádí dodnes. Společně tenkrát ochotničily v divadelním souboru Bozděch. „Hrály jsme v představení pro děti – já kozu a Eva ovci. Moje největší role ovšem byla intelektuálka Marta ve hře na přehlídce amatérských souborů v Branickém divadle.“

Jaruška Plzáková, můj životní vzor

Co se studia týče, volba padla na střední školu ekonomickou se zaměřením na cizojazyčnou korespondenci. A tíhnutí k cizím jazykům provází Štěpánku Duchkovou dodnes. Vždyť si ve třiceti přidala ke své angličtině, němčině a ruštině ještě francouzštinu. Nedávno začala taky se španělštinou. „Cítím, že potřebuju procvičit mozek,“ komentuje to. „Znáte to, jak člověka bolí mozek při učení…“ S výběrem vysoké se ovšem netrefila. Mimořádné studium psychologie na filozofické fakultě tak po roce pustila k vodě.

Uvažovala pak o právech, a protože měla rok času, nastoupila jako tzv. dokumentátorka na ORL do nemocnice na Karlově náměstí v Praze. „Bavilo mě to strašně,“ říká se vší vážností. „Tam se pacientům opravdu pomáhalo! Tak hezké lidi už jsem nikdy nikde nepotkala. Na tamní atmosféře měla hlavní zásluhu staniční sestra Jaruška Plzáková; už bohužel nežije. Chovala se ke všem pacientům strašně krásně a ke všem stejně. Když na to přišlo, zvládla i třicet Romů, kteří přišli na návštěvu za příbuzným. Je to můj životní vzor!“

Stepanka_Duchcova_kocourKonečně žurnalistika

To už ji ovšem začala zajímat novinařina. „Hlásila jsem se na žurnalistiku, ale nevzali mě. Moje sestra mi tehdy řekla, že vznikají nové pravicové noviny Telegraf a tam že berou každého. I mě! Stala jsem se redaktorkou dopisového oddělení, pak jsem přešla do kulturního, na domácí politiku…

V šestadevadesátém odešla spousta kolegů do České televize, tak jsem si řekla, že tam taky půjdu. Číslo jsem si našla ve Zlatých stránkách a zavolala Otovi Černému. Řekl mi: „Přijďte.“ Prohlídl si mě, koukl na nohy, a povídá: „Dobrý, bereme vás.“ ČT – to byla velká škola… Zprvu jsem nosila kazety z archivu, dělala rešerše… Už za měsíc se se ale dostala poprvé na obrazovku. Zrovna vyšla nová učebnice pro školy a část jí byla hnusně protižidovská. Zrovna nebyl nikdo, kdo by o tom natočil reportáž, tak mi řekli. „Běžte to zkusit vy!“ Povedlo se mi to, šlo o téma mně blízké, tak mě začali pouštět na jednoduché reportáže.

Přechod na Primu – Premiéru, to byla taky obrovská zkušenost. Po skvěle fungující ČT – tam nefungovalo nic, ale právě díky tomu se bylo co naučit. Moc ráda na to vzpomínám. Nakonec jsem zůstala na Primě deset let – do roku 2008, dokud nás skoro všechny „nezrušili“; vznikl pak zcela nový tým.“

Když se mění úplně vše

Už dříve se rozvedla s mnohem starším manželem – Švýcarem, odchod z Primy pak předznamenal zásadní změny v celém jejím životě. Seznámila se s manželem současným, majitelem mediální agentury, a bez práce také nezůstala. „Vždycky jsem dělala víc věcí najednou. I v nemocnici jsem na vedle krmila laboratorní morčata. Takže teď třeba moderuju v rádiu, taky školím politiky a manažery, jak se chovat a jak reagovat před kamerou na nepříjemné dotazy novinářů, učím v moderátorské škole, moderuju společenské akce, nějaký čas jsem byla i v Parlamentní televizi, což byla kabelová televize pro politiky, která už zanikla…“ Zda se ještě někdy vrátí do televize, co bude či nebude, přitom naprosto neřeší. Profesní budoucnost zásadně neplánuje. „Všechno se udělá samo od sebe,“ naučil ji život.

Největší životní zlomStepanka_Duchkova2

Přišel s narozením dvojčat Honzíka a Adámka; v dubnu jim budou čtyři. „To byl takový zlom, že se už nikdy nenarovná!“ staví to nad všechny proměny života. „Ta zodpovědnost! Už nemáte nikdy klid, jste pořád nervózní, aby se nic nestalo… Mám navíc jednu vadu – vztekám se kvůli blbostem. (Kvůli velkým věcem ne!) A děti k tomu dávají velké podněty: když počmárají sedačku, rozsypou cukr, převrhnou hrníček – a to všechno najednou! Chodím se pak uklidňovat ven, aby tu nedošlo k trestnému činu.“

Pár bludů na závěr

Po malém drbu na úvod přidejme největší bludy o Štěpánce Duchkové na závěr. Již neexistující bulvární tiskovina o ní kdysi napsala, že je na holky. A jindy se zas o sobě dočetla, že chodí s Ladislavem Špačkem. Nejčerstvější nesmysl, že její nynější manžel je Američan, dorazil Štěpánce Duchkové do domu přímo s naší návštěvou. Fotografovi Štěpánu Luťanskému to tvrdila rovnou jeho maminka. Štěpánka se rozesmála: „Manžel je Pražák Honza Hruška!“

Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 3/2012

Komentovat

Nepřehlédněte