Interiér

Jiří Štěpnička: Relaxuju fyzickou prací

Úspěšní herci mívají často blízko k štvancům. Divadlo, televize, dabing, film či rozhlas… Jiří Štěpnička v tomto směru představuje výjimku, alespoň co se letních prázdnin týče. Ty dva měsíce totiž tráví důsledně v jiném světě – na své chalupě v jižních Čechách. Odmítá na tu dobu i všechny „kšefty“, byť tím občas v branži vzbudí i něčí nevoli…

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Jiří Štěpnička nás přivítal před vraty ve stylovém oblečení – vyrudlé tričko, montérkové kalhoty drží kožený opasek v nečekaně štíhlém pase. Jasná nápověda toho, jak známý herec tráví svůj čas na chalupě v Malči – intenzivní fyzickou prací.

Z rodinné historiestatek

Přitom nescházelo mnoho a Jiří Štěpnička se mohl stát anglickým gentlemanem. Narodil se totiž svým rodičům – prvorepublikové filmově hvězdě a vynikající herečce Jiřině Štěpničkové a akademickému malíři Janu Samcovi – v roce 1948 v Londýně. A zatímco jiní po únorovém převratu prchali za hranice, Jiřina Štěpničková se i s miminkem vrátila zpět domů. Místem narození však dala svému synovi do vínku něco, zač by si mnozí nechali v minulosti snad i vyříznout kus masa z těla – možnost kdykoli zvolit namísto českého občanství britské. Jiří Štěpnička toho nikdy nevyužil. Mateřský jazyk představuje pro herce pouto, jež ho k rodné hroudě váže silněji, než nejpevnější okovy…

sinZávan starých časů

Dnes se zdá být Jiří Štěpnička k rodné hroudě vázán nejen v přeneseném slova smyslu, ale téměř doslova – skrze bývalý barokní statek v Malči, na němž chalupaří. „Koupil jsem ho…,“ chvíli v duchu počítá Jiří Štěpnička, „…v roce 1987. Bylo mi čtyřicet. Tatínek má nedaleko chalupu a v jejím sousedství stojí roubenka, po které jsem toužil. Vlastnila ji nějaká bláznivá stařenka, kterou měla v opatrovnictví paní odsud z Malče. Tak jsme se za ní o Vánocích vydali. Zrovna drali peří… Stařenka ale že prý má 13 vnoučat a že když chalupa stojí 250 let, určitě ještě nějaký rok vydrží a nespadne i bez oprav… Zkrátka že neprodá. Tak se ptám té opatrovnice: A nevíte o někom, kdo by prodal chalupu? A že prý ano, tady naproti, jen ať neříkáme, že jdeme od ní… Šli jsme tedy za starým panem Junkem. Ležel na peci a povídá: Jo, ukážu vám to, ale je to moc veliký, to nikdo nechce…“ Štěpničkovi to ovšem chtěli.

Vezměte to buldozerem…vyska

Jako první přišlo na řadu běhání po úřadech a papírování vzpomíná Jiří Štěpnička: „Co dalo práce, než se mi podařilo dosáhnout toho, aby stavení vyjmuli z bytového fondu a udělali z něj objekt k rekreaci…! Nezapomínejte, že tenkrát nešlo vlastnit jeden byt v Praze a další někde jinde…“

Konečně byl statek jejich. Nebyla sem ovšem zavedená voda („Roky jsme tahali vodu hadicí ze studny…“), bylo potřeba předělat elektřinu a zvláště hospodářské budovy byly v zoufalém stavu. „Pan Junek tam například skladoval jablka pro srny,“ vybavuje se v paměti Jiřího Štěpničky. „Vemte to buldozerem,“ nemilosrdně jim radili místní. Nakonec strhli jen malou část, napojenou na stodolu. „Tam, co je dnes venkovní krb,“ máchne náš hostitel rukou směrem přes dvůr. Ve stodole na trámu pak našli vytasaný letopočet – 1789. Více než dvěstěletou historii má tedy za sebou tohle stavení. Přinejmenším! A člověku se zachce fabulovat… Že by si nějaký skrytý selský rebel ulevil tím, že do trámu vryl rok spojený se začátkem Velké francouzské revoluce, s dobytím Bastily?

Postrach fušerů

„Ještě že tu aspoň měli připravená nová okna,“ pochvaluje si Jiří Štěpnička, protože jinak se stav objektu na počátku jevil dost neradostně. „Tady už byl propadlý strop, pec se sporákem rozvalená…“ dozvídáme se v hlavní světnici. Zaujme nás ovšem železný kruh vprostřed stropu. „Přímo tady se dělaly zabijačky a na ten kruh se zavěsilo prase,“ vysvětluje Jiří Štěpnička. „Tenhle prostor ale zároveň pamatuje třeba i to, jak se tu všichni učili hrát na bubny a housle do cirkusové kapely, protože Maleč je vesnice, kde býval každý druhý cirkusák.“

Když zkoušíme zjistit, zda si tu nějaké práce dělá domácí pán sám, brzy dospějeme k prostému zjištění: Skoro všechny! – samozřejmě za pomoci širší rodiny.

„Do toho se, Jirko, nepouštěj,“ radila mu ovšem rodina nad polorozbořenou pecí, „zavoláme kamnáře…“ „Přišel starý pán,“ vzpomíná Jiří Štěpnička, „ale když jsem viděl jeho počínání, myslel jsem si – už aby vypadl… A udělal jsem si to sám. Už třikrát jsem to předělával. Nové tály jsem ještě sehnal u Rotta; poslední zvonění, protože tyhle věci dnes už nekoupíte. Popelníky mi vyrobili kluci v divadle, stejně jako nová dvířka. Kachel po kachlu bylo potřeba oddělat, zbudovat nový vnitřek ze šamotových cihel… A podlahu jsme dělali společně se synem.“

Sám opravil a natřel všechny staré dveře, a tam, kde to nebylo možné, vyrobil nové – v duchu těch původních. Rovněž obklady v koupelně s dokonale pravidelnými spárami jsou jeho dílem, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna… „Já každého řemeslníka brzy vyhodím, když vidím, že neodvádí pořádnou práci,“ směje se Jiří Štěpnička, „a raději si to udělám sám.“

holubiDům holubí…

Na dvoře si nelze nevšimnout trávníku, po němž jsou romanticky rozeseta holubí pírka. Holubí vrkání se pak ozývá z koruny rozložitého jilmu na dvoře, s mohutnými kořeny prorostlými až do hliněné podlahy hospodářského stavení; právě v jeho podkroví se dvěma vikýři holubi sídlí. „Ty chová moje dcera, ekonomka a právnička, která tu ovšem není“ vysvětluje Jiří Štěpnička. Zvláště přes léto je to tedy nutně především on, kdo jim musí vykydat a doplňovat krmení. „Jinak sem kvůli holubům ale stačí v průběhu roku zajet jednou za měsíc – tak dlouho vydrží krmítka plná.“

Uvnitř někdejšího vejminku s holubníkem dýchnou na návštěvníka zašlé časy s obzvláštní silou: místy hliněná podlaha, dřevěné trámy, zdi zevnitř neomítnuté, poskládané z kamenů posbíraných zřejmě po okolí… Koneckonců i v tom kvantu hrachu pro holuby jako by se skrývalo cosi archaického… Nicméně vzdor tomu, že to tu nazývají „Peklo“, hrává se tu dnes vesele ping pong. Momentálně se to tady ovšem předělává…

Cesta je cílkadibudka

V jiném světě se ovšem na své chalupě Jiří Štěpnička ocitá i z jiných důvodů, než je prostý rozdíl mezi městem a venkovem. Tak třeba vodovod, který tu svého času přece jen zbudovali… „Asi víte, že se vodovodní trubky pokládají do nezámrzné hloubky 80 cm,“ pouští se do výkladu, „tady je ale nezámrzná hloubka 140 cm! A tak přijel bagrista, vyhrabal to – a já to pak zaházel…“ Co se záchodu týče, se jim však už dnes obvyklé komfortní řešení najít nepodařilo – není kam umístit septik. A tak zůstali u kadibudky (je společným dílem syna se švargrem). Mají aspoň výborné hnojivo do zahrady…

Ostatně městské pohodlí či relaxování v duchu obecně zavedených zvyklostí – koupání, opalování, procházky, dobré jídlo, televize, zkrátka lenošení… – to zjevně neodpovídá představám Jiřího Štěpničky. „Můj odpočinek je fyzická práce,“ říká a pak si ukáže na hlavu: „Potřebuju TADY vypnout…“

A tak jsem cítila jako zcela zbytečné se ptát, jak by měla chalupa Jiřího Štěpničky jednou, v budoucnu, vypadat, jakou konečnou podobu by tu všechno mělo mít. Vlastnit vypulírovaný objekt, v němž je vše hotovo, by pro něj zjevně nemělo smysl. A tak na své chalupě mimoděk naplňuje totéž, co praví už bible – totiž že cesta je cíl.

(Článek z RPN č. 9/2011.)

Komentovat

Nepřehlédněte