Interiér

Eva Decastelo:

„Klidně se vykašlu na práci a zůstanu doma s opičkami…“

Pro nás Čechy je typické, že se neradi stěhujeme – a už vůbec tak nechceme činit „jen“ kvůli práci. Eva Decastelo je v tomto směru „nečeská“. Bydlení měnila v minulosti opakovaně, ochotně a bez zábran. „Abych to měla blízko do práce,“ jak říká. Vydala se dokonce i za oceán. Však také tuhle svoji vlastnost charakterizuje slovy „americký model“. Nejčerstvější a na dlouhá léta zřejmě poslední změna bydlení však měla zcela jiný důvod – v první řadě šlo totiž o děti.

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Když mluví Eva o dětech, je něha sama. Nazývá je nesčetným množstvím výrazů, které mají jedno společné – vřelost a hravost. Při povídání o jejím tříletém Michálkovi a skoro dvouleté Zuzance i při komunikaci s nimi tak lítají vzduchem jak láskyplné prdelky, tak třeba i opičky…

Povaha rodinně-dobrodružná

Že v sobě tuhle silnou rodinnou notu má, naznačila Eva (tehdy ještě Aichmajerová) už před lety volbou střední školy pedagogické – rodinný obor v Litoměřicích, odkud pochází. I když nutno přiznat, že tam zároveň tak trochu prchla – z víceletého gymnázia, kde se hrozila maturity z matematiky. Bylo to ovšem tak trochu z bláta do louže, protože nežádoucí matematiku tím pádem vystřídala rovněž nežádoucí „hudebka“. „Mám totiž rozsah dva tóny,“ směje se Eva svému zpěvu.

Že je poněkud dobrodružnější povahy, naznačila už jako dítko školou povinné: Od třinácti se účastnila nejrůznějších soutěží miss. Měla nikoli neobvyklý holčičí sen: „Chtěla jsem se stát modelkou. Odmítala jsem si připustit, že s mými sto padesáti osmi centimetry to prostě nejde!“ Točila taky reklamy. Přivykla tak alespoň objektivům a kamerám.

V sedmnácti se pak pro změnu vydala do Prahy na konkurz Divadla Na zábradlí. Šlo o roli v dnes už legendární hře Jana Krause Nahniličko. „Nahrával“ jí při něm ve zkušebně Bohumil Klepl: „Rozhodovalo se tehdy mezi mnou a Taťánou Vilhelmovou a dostala jsem to já! Byla jsem přesně ten typ, který hledali – exotický zjev, výška do sto šedesáti centimetrů…“ Dvanáct let pak skutečně v představení hrála.

Za muže má spisovatele

Jak už to tak bývá, zapsala se lidem přes roviny bulvárnější – moderováním reality show Big Brother, nafocením erotických fotek, kamarádstvím s Agátou Hanychovou… Prokázat se ale může i rolemi v muzikálech Brouci či Evangelium podle Beatles nebo hraním v zahraničních filmech – v kanadském pokračování seriálu Xena, v americkém seriálu Immortal s Lorenzem Lamasem či v minisérii Děti planety Duna. U nás se objevila ve filmech Panic je nanic a Bolero, prošla i vedlejší rolí v seriálu Ulice. Vyzkoušela si i rozhlasové vlny, ale nakonec zakotvila v televizi. Má za sebou pořady o módě, stylu,  moderovala a autorsky se podílela na startu úspěšného pořadu Maminka. V současné době funguje jako kmenová redaktorka televizního TopStaru.

V soukromí ale převládla role maminky. Kdo by hádal, že se vdala za bohatého podnikatele či ještě bohatšího fotbalistu, bude vedle. Za muže si vzala Reného Decastelo, kreativního ředitele jednoho vydavatelství a šéfredaktora časopisu pro muže, který je zároveň i spisovatelem. Vydal i jednu knihu pro děti Dům – Velká bitva s Omany s podtitulem Dobrodružství obyčejného kluka, který poznal tajemství kouzelníků Rudolfa II. a učí se je používat. Hlavní hrdina bývá označován za tuzemskou obdobu Harryho Pottera. „Můj muž je moje osudová láska,“ přiznává se Eva, „první, se kterým bych chtěla být do konce života. Po týdnu společného života jsme se začali pokoušet o miminko a hned první den to vyšlo. Taky osudové znamení… On je dominantní celkově – doma i v práci, zatímco já jenom v práci a naopak mi vyhovuje, že doma můžu být submisivní. Tak se skvěle doplňujeme.“

Dvanáctkrát se stěhovala

Coby „mimopražská“ si Evy před lety našla v Praze na Kavalírce svůj první podnájem. „Třináct metrů čtverečních. Neměla jsem na větší…,“ vzpomíná. „Stěhovala jsem se v životě snad dvanáctkrát,“ odhaduje z hlavy. Do nynějšího domu se však s manželem nepřesouvala už z žádné garsonky, žili v domě v Řevnicích. Pak ale začali zvažovat různá pro a proti – své pražské pracovní povinnosti, do budoucna pak školky, školy a kroužky pro děti… „Nechtěli jsme taxikařit. Vždyť jsem těch třicet kilometrů do Prahy jela denně na otočku někdy i třikrát. Šílenost!“

A tak začali hledat po Praze – klidnější lokalitu, kde by se nemuseli bát o děti, když vyběhnou na ulici, ale ne zas moc daleko od centra… Dům z roku 1936 v Modřanech jim padl hned do oka. Ještě ten den složili zálohu a koncem léta se stěhovali. Zachovali původní dispozice a respektují i ducha stavby, byť někdy si tím při renovaci docela komplikují život. Tak třeba okna jsou každé jiné, atypické jsou dveře na balkon i ty vchodové… A protože ze dřeva jim je nikdo nechtěl vyrobit, museli pro ně jet nakonec až do Slavonic.

Odvážné nápady

Interiér vznikal ve spolupráci s designérkou Martou Eftimovskou. „Doporučila nám lesklý bílý nábytek ke kuchyni a bílou sedačku, když jsme na showroomu uviděli tohle,“ napřahuje Eva ruku směrem k sedačce pod oknem v obýváku. Tvoří ji podstava z obyčejných dřevěných europalet, pokrytá barevnými sedáky a polštáři. „Není to šílený? Nám se to ale hrozně líbí. Na showroomu prý tuhle sedačku každou chvíli někdo obdivuje, ovšem nikdo jiný si na ni zatím netroufl. Dala jsem si ji i na facebook a od té doby mi lidi píší, kde se dá pořídit. Vlastně na ni ani nemusíte kupovat sedáky

Komentovat

Nepřehlédněte