Vytrvalá zelenina má několik společných požadavků, na které bychom při jejím pěstávín neměli zapomínat.
Velmi důležitý bod představuje pečlivá příprava půdy před výsadbou. Kultura bude na stanovišti okolo deseti let, takže to, do jakých podmínek ji vysadíme, bude mít zásadní vliv na její budoucí kvalitu. Příprava spočívá v hluboké orbě a zapravení kvalitního hnoje na podzim před výsadbou.
Například chřest nebo křen koření hluboko, a je tedy nutné, aby půda byla vylepšena alespon do hloubky 0,8 m. V zimě se pak doporučuje nastýlka organického materiálu okolo rostlin, ideálně opět z koňského hnoje. Nastýlka zabrání hlubokému promrznutí půdy a umožní kořenům čerpat vláhu i v zimě. V případě suchého podzimu je vhodná zálivka. Pokud je však půda vláhou zásobena dostatečně, nezaléváme. Některé druhy můžeme před zimou přikrýt slámou, a pokud hrozí tužší mrazy, bude vhodnější nahrnout zhruba 10 cm vrstvu zeminy. Jako zimní ochranu nepoužívejme listí; podporuje mimo jiné rozvoj hnilob. Mezi další péči řadíme i každoroční pravidelné přihnojování, pletí, závlahu a případnou ochranu proti chorobám a škůdcům.
Křen
Kdo by neznal křen! Jeho velké lesklé listy, bílá květenství a typická vůně jsou s jiným druhem nezaměnitelné. Křen proto nechybí snad na žádné venkovské zahrádce. Patří mezi lahůdkové a nesmírně zdravé druhy zeleniny. Obsahuje velké množství vitamínu C, draslík, vápník, magnesium, mangan a vitamín B6. Křen je 10x účinější v ředění krve než Aspirin. Označuje se i za přírodní antibiotikum, které potlačuje růst některých bakterií, kvasinek a plísní.
Křen je nenáročný, ale preferuje hluboké živné půdy s dostatkem vápníku a vláhy. Roste stejně dobře na slunci jako v polostínu. Před výsadbou je i tak vhodné do půdy zapravit kompost. Na stanovišti bývá téměř nezničitelný, protože díky velké regenerační schopnosti dokáže znovu vyrašit i z malého kousku ponechaného kořínku. Pokud se tedy rozhodneme křen přesunout jinam, čeká nás těžká práce; i po roce nás může překvapit nový rašící křenový lístek. Pokud chcete křenu vypěstovac více a sklízet opravdu krásné dlouhé a rovné kořeny, chce to trochu práce navíc. Kulturu lze pěstovat i jednoletě, ale pro víceleté pěstování se zvlášť hodí odrůda ‘Malén’.
Pro výsadbu používáme kořenové řízky, které sázíme na podzim nebo brzy zjara do hloubky 15 cm asi 0,5 m od sebe. Další postup spočívá v odstrňování výhonků a postranních kořínků. Proto jakmile křen začne rašit, odkopeme zeminu až k řízku a ponecháme pouze 1-2 výhony. Také kořínky odstraníme a zeminu opět přihrneme. Totéž opakujeme ještě v létě, dbáme však na to, abychom nepoškodili koreny ve spodní části – ty se pak už neprodlužují, ale jen sílí. Nezapomeneme ani na odstraňování květenství, protože jejich tvorba rostlinu vysiluje. Hlavním obdobím sklizně je podzim. Poté, co listy zhnědnou a seschnou, odryjeme zeminu, odřízneme konzumní vrchol, a poté zeminu opět přihrneme. Při tomto způsobu pěstování může křen na jednom místě zůstat až deset let.
Pár rad ke konzumaci
Křen si můžeme samozřejmě vykopat i kdykoliv v létě do zavařovaných okurek nebo k párkům. Ke konzumaci se nejčastěji strouhá; lahodný je samotný i ve směsi s nastrouhaným jablíčkem. Důležité ale je křen po nastrouhání rychle zkonzumovat, protože pikantní chuť se na vzduchu rychle vytrácí. Přes zimu pak můžeme několik kořenů vcelku dlouho skladovat ve spodní části ledničky. Aby nevysychaly, měly bychom je zabalit do vlhkého hadříku a vložit do mikrotenového sáčku.
Chřest
Jde o prastarou lahůdku. Nástěnné malby, dokládající pěstování chřestu už před čtyřmi tisíci pěti sty lety, byly nalezeny v Egyptě v pyramidě u Sakkary. Chřest řadíme k delikatesám dodnes. Vedle základní úpravy – vaření jej můžeme i smažit na pánvi, zapékat s masem, nakládat a pod. Nejlahodnější je ale zřejmě v té úplně nejjednodušší úpravě – uvařený v osolené vodě a politý rozpuštěným máslem.
Kromě kulinářského zážitku se vyplatí chřest zařadit do jídelníčku i z toho důvodu, že se jedná o velmi zdravou zeleninu. Obsahuje velké množství vody, bílkovin i vlákniny a minimum tuků i sacharidů. Do pestré palety prospěšných látek v chřestu patří zejména vitaminy skupiny B včetně kyseliny listové, vitamin C, betakaroten a minerální látky (například draslík, fosfor, hořčík, vápník, zinek, železo).
Pro pár rostlin nám postačí jeden záhon. Pokud si ale chceme chřestu užít dosytosti, založíme si vlastní chřestovnu. Je to ovšem poměrně pracné a chřestové výhonky (pazoušky) můžeme navíc začít sklízet až třetím rokem. Chřest vyžaduje dostatek slunce a hlubokou, živnou, propustnou půdu. Přípravě terénu věnujeme dostatečnou pozornost, protože kultura je deseti a víceletá; půda by měla být zpracována nejlépe v metrovém profilu. Pro kvalitní sklizeň se nesmí opomenout vyhnojení kravským hnojem a jeho dobré zapracování do půdy.
Na jaře si připravíme řádky – rygoly, které vyhloubíme až do 60 cm hloubky. Vzdáleny by od sebe měly být alespoň 150 cm. Na dno rýh pak navrstvíme kompost či kvalitní zeminu s uleženým hnojem alespon do výšky 20 cm. Poté ještě přisypeme vrstvičku zeminy a na ni klademe sadbu – kořeny chřestu s očky – do vzdálenosti 40 cm. Sadbu pak zasypeme asi 10 cm zeminy a opatrně ji přitlačíme. Pro dobré ujmutí je potřeba dostatek vody. Později již není zálivka nutná.
Chřestový řádek zůstává asi 10 cm pod úrovní okolního terénu záhonu po celý rok až do příštího jara. Na podzim musíme vyrašené výhony zakrátit na 30 až 40 cm a na jaře zaschlé zbytky natí vykroutit. Teprve po roce zasypeme řádek do roviny s okolním terénem záhonu. Až třetí rok můžeme začít sklízet chřestové pazoušky. Sklízejí se ale pouze do poloviny května, protože rostliny jsou stále ještě mladé a delší sklizeň by je oslabila. Až čtvrtým rokem si můžeme dovolit sklizňové období protáhnout na dva měsíce. K běžné péči během pěstování patří okopávání a pletí a přihnojování jak přírodními, tak minerálními hnojivy.
Cibule zimní
Je mrazuvzdorná, protože pochází z jihovýchodní Sibiře. Proto je možno ji přes zimu ponechat na záhoně. Roste pomalu dokonce i pod sněhem; kdo si ji pěstuje, může ji tak využívat po celý rok. Ve středověku byla v Evropě neznámá, přestože v Číně ji pěstovali již před 2000 lety. Cibule byla vzývána i jako svatá rostlina a Peršanům, Židům a Egypťanům sloužila ke kultovním účelům. Do Evropy se dostala až v 16. století přes Rusko. Dnes se pěstuje v Evropě i Americe.
Jedná se o rostlinu velmi skromnou, která roste dobře od nížin po horské oblasti. Nemá speciální požadavky na výživu a v podstatě ani na půdu. Obecně je pro ni – stejně jako pro jiné cibule – ideální písčitohlinitá půda a dobře osluněné stanoviště. Nikdy v ní nenecháme přebujet vytrvalý plevel; zvláště pýr může porost nepříjemně utlačit. Rostlině prospěje i mělké kypření půdy.
Připravila: Daniela Dušková a red, foto: autorka a archiv; vydáno v RPN 12/2013
