Zahrada

Samotářské včely: proč jsou lepšími opylovači než včela medonosná, a jak rozpoznat jejich přítomnost na zahradě?

Příroda se probouzí, vzkvétají první jarní květiny a objevuje se i hmyz a jiní živočichové. Když na zahradě najdete místa, kde to bzučí těsně nad zemí, jde zřejmě o kolonii samotářských včel. A to lze pokládat za štěstí.

Pískorypka plavá
Zdroj: Shutterstock

Opylovači jsou nedílnou a nenahraditelnou součástí přírody. Díky včelám a jinému hmyzu se dokáže rozmnožovat více než 70 % všech rostlinných druhů v Evropě. Dokonce až 4 z 5 plodin by se v našem jídelníčku nemohly objevit, nebýt hmyzu přepravujícího pyl z květu na květ.

Každý si pod pojmem opylovač ihned představí včelu medonosnou. Přestože nám dává med, vosk či propolis, díky sběrnému orgánu na nohou je pro efektivní opylení až příliš dokonalým sběračem pylu. Ne všechen hmyz disponuje takovým sklízecím aparátem, pyl se jim lepí na různá místa na těle, a to je vlastně pro opylení výhoda.

Tím, jak z nich při dosedání na květ opadává, jsou násobně lepšími opylovači v porovnání se včelou medonosnou. A to je vlastnost, kterou jistě ocení každý ze zahrádkářů. Proto je třeba, abychom při hospodaření na zahradě chránili i tyto nenápadné živočichy, neboť i díky nim můžeme vůbec sklízet úrodu.

Bez úlů

Samotářské včely si nebudují úly ani jiná podobná hnízda. Většinou žijí jednotlivě. Samice si po spáření se samcem hledá dutinu ve dřevě, v mrtvém stéblu rostliny nebo v půdě. Do ní vnáší pyl a nektar z květin rostlin a na tyto zásoby následně klade vajíčka.

Když se dutina zcela naplní, otvor uzavře a odlétá pryč zakládat další komůrky. O vyvíjející se plod se nikdo nestará. Z vajíček se líhnou larvy, které postupně požírají připravené zásoby potravy. Ať už v témže roce, nebo v následujícím se líhnou noví včelí jedinci a cyklus se opakuje.

Tímto způsobem života žijí stovky různých druhů včel. Každý z nich opyluje jeden nebo jen omezený počet druhů rostlin, které se na jejich opylovací schopnosti spoléhají.

samotářská včela v malé dírce v půdě
Malé dírky v půdě trávníků mohou patřit zemním samotářským včelám. | Zdroj: Shutterstock

„Sousedská“ výpomoc

Samotářský způsob života včel s sebou přináší i negativa, například náročnost obrany proti různým parazitům. Když samotářská včela odlétá sklízet pyl, její hnízdní komůrka zůstává nechráněná. I proto mnohé druhy žijí v koloniích, kdy si několik samic zakládá hnízda vedle sebe.

Spoléhají se na to, že v každém momentě tam bude alespoň jedna z nich, která bude létat nad vlastním hnízdem a souběžně tak bránit i hnízda sousedek. Je to podobné, jako když se sousedé na jedné ulici znají a navzájem si „hlídají“ své majetky před zloději.

Může se stát, že takové včelí agregace dosáhnou i několika stovek jedinců. Efekt je o to větší, když se líhnou samci, kteří mají ambice se se samicemi pářit. Je jich často víc než samic a jejich snaha hledat volné partnerky může navenek připomínat roj.

Absolutně se jich však není třeba bát, ostatně samci včel vůbec nemají žihadlo. Mají ho totiž přeměněný na kopulační orgán. Samice sice mají žihadlo, ale člověka ignorují. Slabé bodnutí může nastat jedině při sevření včely v pěsti nebo stoupneme-li na včelu bosou nohou.

Hedvábnice hrabavá/jarní
Hedvábnice hrabavá/jarní (Colletes cunicularius) | Zdroj: Shutterstock

Hnízda v trávníku

Na jaře nás může překvapit hedvábnice hrabavá/jarní (Colletes cunicularius), která často hnízdí v ušlapaných trávnících. Opyluje zejména vrby. Je poměrně velká (až 14 mm) a nápadná, proto si její hnízdní kolonie můžeme snadno všimnout. Není pro nás nijak nebezpečná. Dospělí jedinci žijí přibližně čtyři týdny.

V sečených částech trávníku hnízdí většinou ve velkém množství ploskočelky načervenalé (Lasioglossum calceatum). Mají tmavé zbarvení a nejsou větší než jeden centimetr. Vytvářejí jednoduchá společenství tvořená více samicemi.

Ploskočelka
Ploskočelka (Lasioglossum) | Zdroj: Shutterstock

Máme-li v půdním substrátu trávníku menší dírky, jde pravděpodobně o vchody do jejich hnízdních dutin. Opylují nízké luční květiny a nejsou vybíravé. Často je najdeme sedět na pampelišce, jetelu nebo sedmikráskách.

V písčitých substrátech nám dělají společnost samotářské včelky rodu Andrena. Asi nejběžnější z nich je pískorypka plavá (Andrena fulva), která je výborným opylovačem javorů, rybízu, angreštu a ovocných stromů. Nejčastěji hnízdí v polostínu vedle chodníků a mezi zahradními dlaždicemi.

Jak přilákat samotářské včely na svůj pozemek a jak je chránit

Pokud najdete na svém pozemku četná hnízda samotářských včel, dané místo si označte nebo jinak zapamatujte. V době hnízdění je vhodné je chránit před vyrušením a škodlivými činiteli. Létající včely po třech až pěti týdnech samy zmizí. Jejich plod zůstává v zemi a líhne se každý rok ve stejném období.

Pískorypka plavá
Pískorypka plavá (Andrena fulva) | Zdroj: Shutterstock
  • Místa s koloniemi samotářských včel mechanicky neničte (např. rytím nebo orbou). Ztráta takové kolonie je velkým negativním zásahem pro faunu opylovačů ve vaší zahradě a jejím okolí.
  • Hnízdní kolonie samotářských včel jsou dlouhověké. V místech s výskytem kolonií včel se snažte ponechat stejný režim sečení.
  • Kolonie samotářských včel je prakticky nemožné bezpečně přestěhovat. Pokud to není nevyhnutelné, je výhodnější se s nimi naučit žít v míru. Jsou to mimořádně užiteční živočichové.
  • Chcete-li si vytvořit vhodné místo k hnízdění různých druhů samotářských včel, zkuste na malé ploše, například 2 × 2 metry, přimíchat do půdy větší podíl písku a substrát udržujte obnažený od rostlin. Metoda je efektivní zejména v místech s hutnějšími půdními typy.

Text: Mgr. Adrián Purkart, PhD.
Foto: isifa/Shutterstock
Zdroj: časopis Zahrada prima nápadů

Nepřehlédněte