Připravila: Radka Rollerová Borovičková, Foto: Zdeněk Roller
Vybudovat skalku na jihočeském dvorku, rovném jako mlat, nebylo samozřejmě snadné – majitelé museli navézt zeminu a terén vytvarovat. „Byl to asi dost netradiční nápad, ale náš atypický dvorek o velikosti 40 x 10 metrů si přímo říkal o rozčlenění,“ shodují se manželé. Původně tu byl klasický hospodářský dvůr, chovali jsme tu králíky a drůbež, ale pak jsme se rozhodli celý prostor vyčistit a zkrášlit,“ říká paní domu. Zíkovi začali zbouráním přístřešků a kůlen, kterými byl dvůr z velké části zaplněný. Pak obdélníkový pozemek rozdělili na dva rovnoběžné, zhruba stejně široké pruhy. Jeden je provozní, druhý náleží okrasným skalkám. Provozní část přiléhá k domu a je do poloviny vydlážděná betonovými tvárnicemi; v zadní části přechází v trávník. Je tu dost místa pro hry dětí i posezení pod slunečníkem, vešlo se sem i pískoviště a houpačka. Protipól trávníkové části tvoří pruh zahradní s lehce meandrujícími okraji, aby se obě části nenuceně prolnuly.
Inspirovaly mě Krkonoše…
„Zahradničit jsem začala jako asi začíná každý – měla jsem nějaké ty trvalkové záhony. Ty jsem pozvolna měnila přidáváním kamenů, až vše dozrálo k vytvoření opravdových skalek. Svoje první pokusy jsem ale časem úplně zrušila a záhony zase osela travou. K vážnějšímu skalničkaření přivedl paní Zíkovou až výlet do Krkonoš. „Hory a hlavně horská flóra mne uchvátily. Když jsem se vrátila domů, hned jsem se dala do budování. Před třiceti lety to však nebylo tak snadné jako dnes, těžko se sháněla literatura i kytky, a tak jsem chodila pro rady k jedné paní, která už skalku měla. Výhodou bylo, že jsme měli spoustu kamenů ze zbouraných zdí, takže jsem je nemusela shánět.“ Zahrada se rodila pomalu a po etapách, majitelka mnohokrát začínala úplně znova. „Svoji chloubu, spárovou skalku, jsem třikrát předělávala, než jsem byla spokojená. Její vršek jsem dokončila před čtyřmi lety. Je to tvůrčí práce, ale nic si nepředkresluju, skalky modeluju podle momentálních nápadů.“
Na slunce i do stínu
Nyní je již koncepce i výsadba zahrady hotová: v přední části u vrat je štěrkopískový záhon s výsadbou čarověníků a kamennými koryty. Objevíte v nich především masožravé rostliny, špirlice a rosnatky. Následuje partie s vřesovištěm a s kyselinomilnými rostlinami, včetně azalek, jež plynule přechází ve vodní zahradu s mokřadem. „Díky orientaci pozemku a stínu, který vrhá sousedova stodola, se u nás daří i stínomilným druhům: vešlo se sem dokonce i jezírko, které jsem stylizovala jako horské oko,“ objasňuje paní domu. Ve vlhku u jezírka se daří plazivým silenkám a úrazníkům, kvetou tu orseje, turany i koulenky. Horské oko doplňuje také nizoučký čilimník, plazivá vrba a líska s kroucenými větvemi. „Ta je nejkrásnější v zimě, ozdobná svými větvemi, a pak na jaře, když je obsypaná jehnědami. Zjara pod lískou vykvetou jaterníky a sasanky, jako ty v lužním lese za vesnicí, a my se radujeme, že se jim stejně dobře vede i u nás.“ Na vodní část navazuje chlouba paní domu – spárová skalka. Majitelka se během let naučila, jak kameny i skalničky poskládat tak, aby jejich trsy, polštáře či chomáčky usazené na skalních výchozech, vypadaly co nejpřirozeněji. Polštáře skalniček a skalní výchozy tu a tam oživují drobnější doplňkové dřeviny. „Ty samozřejmě musím každoročně zaštipovat, aby nepřerostly a nerozrostly se do šíře. Plevelů se tu naštěstí moc nedrží, spíše se objevují nálety dřevin.“ Ten správný horský kolorit skalce dávají vyšší stromy: štíhlý jalovec a smrk, třicetiletá borovice „schmidka“ a cypřišky. „Dřeviny sází manžel, ale moc se jim tu nedaří. V okolí vesnice se těžil lignit – stačí zarýt půl metru pod povrch a narazíte na černou hutnou maznici, tvrdou jako beton.“
Když kvetou hořce
Jako na všech skalkách, které nemají sbírkový charakter, rostou i u Zíků osvědčené druhy skalniček. V době, kdy jsme zahradu navštívili, byly v plném květu hořce. Na nově přebudované zahradní sekvenci ve stylu spárové skalky se vyjímaly velmi autenticky. Vedle nich kvetly modré zběhovce, bochánky floxů a četné, lososově kvetoucí lýkovce, jejichž příjemnou vlastností je, že během roku remontují. Nejhezčím a nejbarevnějším obdobím na skalce bývá samozřejmě jaro, ale majitelka myslí i na podzim, kdy na skalce vykvétají její oblíbené pozdní druhy hořců. „Cibuloviny mi moc neříkají, protože se dost rozplevelují, ale moc ráda mám koniklece,“ glosuje paní Zíková a vede nás ke svojí nové lásce – početné sbírce lilií. Hned vedle nich je kus zahrádky určený jen a jenom lewisím.
Úprava zeminy
Velkým oříškem byla úprava místní zeminy se zásaditou reakcí na substrát, přijatelný pro rostlinky, jež vyžadující převážně kyselou půdu. Mnohé z nich, například lewisie a pěnišníky, potřebovaly speciálně upravenou zem. „Vyhloubila jsem pod nimi jámy a ty vyplnila směsí rašeliny, kompostu, písku a zeminy. U těch nejnáročnějších jsem se pojistila – aby se uměle vytvořená půda nemísila s okolím, zakopala jsem pod zem dvě vany, vyplnila je substrátem a jejich okraje zakryla kameny,“ vzpomíná majitelka. „Jinak co přežije, to přežije, ostatní nahradím něčím vhodnějším.“
Jak se dělá spárová skalka
Pokud stavíte skalku na rovině, zkuste spárovou skalku, která je velmi přirozená a působivá. Při její stavbě se inspirujte přirozenými skalními výchozy, jaké jsou na vrcholcích hor, třeba právě v Krkonoších. Spárové skalky se stavějí z plochých deskovitých kamenů, které se přirozeně dělí na pláty. Vhodná je břidlice či opuka. Kameny by měly být v jednom rozměru dlouhé nejméně 40 cm. Zapouštějí se do země vedle sebe naplocho, tedy stejně jako v přírodě. Mezi jednotlivými liniemi z kamenů ponechejte rozestupy 5 až 20 cm. Velmi dobře vypadá, když se tyto linie mírně, avšak ne zcela souvisle svažují – nejlépe směrem na východ. Mezery vyplňte zeminou, vylehčenou štěrkem, který pochází ze stejného druhu horniny, čímž vznikají spáry pro skalničky. Stejný štěrk se použije v závěru na pokrytí povrchu. Rostliny se sázejí do spár mezi kameny. Nahoře je příhodné stanoviště pro suchomilné druhy, u paty pro skalničky vlhkomilné.
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 10/2012.