Lepidlo je produkt umožňující přilnutí a pevné spojení jednotlivých předmětů, tedy jinak řečeno slepení předmětů nebo jejich částí k sobě. Nalepování fotografií do alb, lepení papírových modelů, slepování částí nábytku nebo lepení stélek bot jsou nejčastějšími činnostmi, pro něž lepidla používáme.
Samotné lepidlo však není žádný novodobý vynález, protože první bylo použito už 4 000 let před naším letopočtem pro lepení rozbité keramiky a obsahovalo směs pryskyřice a stromové šťávy. První lepidla byla totiž vyráběna právě z pryskyřice, přírodní gumy a jiných přírodních materiálů. Rozhodně ale už tehdy nepostrádala pevnost spojů – slepení vydrželo dokonce až 6 000 let.
Co v lepidlech skutečně lepí
Nejčastějším druhem lepidel, která používáme v domácnostech a kancelářích, jsou takzvaná disperzní lepidla. Poznáme je už na první pohled – jsou tekutá a mají mléčnou barvu. Po zaschnutí pak zprůsvitní a díky jejich využití na papír, karton, dřevo nebo savé materiály jsou pro domácnost a kanceláře nejideálnější (např. Herkules, Dispercoll).
„Disperzní lepidla jsou lepidla ředitelná vodou, neobsahující organická rozpouštědla, zpracovatelná za běžných teplot. Principem výroby je polymerace vinylacetátu. Jedná se o poměrně náročný chemický postup, kdy je ve vodné fázi monomer emulgován a procesem polymerace pak přeměněn na polymer. Polymery jsou vysokomolekulární látky, které se uplatňují v průmyslu nebo v lékařství“, vysvětluje postup výroby Tereza Bláhová z technického oddělení ze společnosti Druchema.
Než se lepidlo dostane k zákazníkovi
Kvalitní disperzní lepidlo, jakým je například Herkules, se vyrábí ve velkoobjemových sériích za sofistikovaných a přísně kontrolovaných podmínek. „Během výroby podstupuje lepidlo, stejně jako všechny ostatní produkty, detailní mezioperační a výstupní kontrolu,“ dodává Tereza Bláhová. Ročně objemy se pak počítají v řádech milionů vyrobených kusů. Před samotnou výrobou a vývojem nového druhu lepidla nebo inovace běžně vyráběného lepidla je nutné seznámit se i s jeho zdravotními riziky, které jsou pak následně uvedeny na etiketě. „Pro zákazníky jsou nejzásadnějšími informacemi týkající se jejich zdraví především rady, jak se chovat v případě pozření lepidla a potřísnění očí nebo očního okolí,“ dodává Bláhová.
21. století v oblasti lepidel
Stejně jako jiné oblasti výroby, prochází i výroba lepidel řadou novinek a vylepšení. V první řadě se výrobci snaží mít na paměti naši uživatelskou pohodlnost. Balení, ve kterých jsou lepidla vyráběna, tak dostávají nové praktičtější tvary, jsou více ergonomické, často mají i praktickou prohlubeň pro držení a práci s lepidlem. Důraz se klade i na aplikátor, a to zejména u menších lepidel. Cílem je přizpůsobit aplikátor různému typu lepení, tak, aby mě zákazník přehled o množství aplikovaného lepidla a mohl jej korigovat. Vznikají tak hlavně v poslední době hrotové aplikátory nebo aplikátory fixového tvaru. Ty totiž propustí jen malé množství lepidla, což je žádoucí i z hlediska šetření naší peněženky.
Skutečně kvalitní disperzní lepidlo odpovídající 21. století by mělo být zdravotně nezávadné, ideálně bez obsahu organických rozpouštědel. Už i u nás jsou totiž k dostání disperzní lepidla, která jsou schválena Státním zdravotním ústavem jako zdravotně zcela nezávadná a užívají se tak například i pro lepení obalu k balení mouky, cukru nebo čajových sáčků (např. Herkules).
Obliba lepidel v ČR: Jak vzešlo z nedávného uživatelského průzkumu, lidé stále kupují osvědčená lepidla, na která byli zvyklí už v mládí a dětství. Na předních místech se tak drží Herkules, který je následován například Dispercollem.
Historie výroby lepidel: První továrna na výrobu lepidel vznikla už v 18. století v Holandsku a zhruba o půl století později byla následována továrnou ve Velké Británii. S příchodem průmyslové revoluce vzniklo mnoho dalších továren, které postupně výrobní mechanismy měnily a upravovaly, dle toho jaké nové technické objevy přinášela doba, tedy například nitrocelulóza, bakelit atd.
