Někteří Vaši kolegové se velmi hlásí k dětství, prožitému na Žižkově. S jakými vzpomínkami máte rodný Žizkov spojen Vy?
Žiju takovým tempem, že na nějaké sentimentální vzpomínání nemám čas. Na místa svého útlého dětství ale samozřejmě vzpomínám ráda. Asi nejvíce na ochotnické divadlo v Libni Na Slovance, kde maminka patřila k oporám souboru. A já se batolila pod jevištěm v době, kdy ona hrála. Ale vzpomínky jsou to dneska už hodně matné, jde spíše o ústně tradovaná vyprávění, která prošla mnoha filtry doby. Už zkrátka nevím, co je a co byla ryzí pravda. Jen si pamatuju na náš skromný byt a na heslo, které tehdy znělo: Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni. Víc barvitých vzpomínek mám z Vinohrad, kam jsme se přestěhovali, a kde jsem prožila převážnou část svého života a na převážnou část svého života hereckého našla vlídnou domovskou scénu.
V čem hlavně vnímáte rozdíly v dětství tří generací – svém, Vaší dcery Simony a Vašich vnoučat?
Každé dětství určuje rodina a také doba. Já jsem vyrostla v masarykovské demokracii a můj otec byl živnostník, vyhledávaný truhlář, vyhlášený kvalitní prací široko daleko. Žilo se nám dobře, byli jsme spokojená, veselá rodina. Táta měl svou dílnu, učedníka, dostatek zakázek a měli jsme dokonce automobil! Že to byl svéhlavý pekáč, je už jiná věc, ale truhlář Bohdal jezdil ve svém! Já spěla k pubertě a doba k hrozné válce. To samozřejmě poznamenalo mé dětství. Konec války jsme ovšem vítali nadšeně! S tím, že bude jenom líp. V tom jsme se šeredně mýlili. U nás doma rozhodně líp nebylo, ale to je jiná kapitola. Když tátu zavřeli, byla jsem téměř dospělá. Mé dětství bylo dávno to tam… Dětství mé dcery se odvíjelo docela jinak, doba ovšem nebyla příznivá a navíc se mi nepovedlo první manželství. Simonku mi pomáhala vychovat moje skvělá matka. A já jí to dneska vracím tím, že nijak nešidím její syny. Jsem naprosto okouzlující, skvělá a dokonalá babička. Pro pírko kdykoliv, přes plot ovšem od osmdesátky ne! No kdyby mě kluci moc přemlouvali, možná…
V kterém období svého života jste se cítila nejšťastnější?
Štěstí je vachrlatá věc. Potřebujete ho, ale mnohdy ho nevnímáte tak, jak máte a až zpětně valíte oči: Jé to bylo krásné, to jsem byla šťastná, to bylo fajn… V každém období najdete ty vzácné chvíle, kdy se vám daří, všechno ladí a je zalito sluncem. Šťastná jsem byla jako malá holka, batolící se v pilinách svého otce – truhláře, protože jsem věděla, že mě doma mají rádi a že mi nic nechybí… Šťastná jsem byla, když jsem učila děti v Ostravě, to mě opravdu bavilo. Lítala jsem na perutích štěstí, kdy jsem byla konečně přijata na DAMU. V návalu radosti a hormonů jsem se bláznivě zamilovávala… a odmilovávala. Šťastná jsem byla, když se mi narodila dcera, když se mi dařilo v práci. Když pustili tátu z kriminálu. Mám celé osobní rejstříky štěstí! Ale prožila jsem i odvrácenou tvář euforie – vím, co je smutek, deprese, beznaděj… Ale jsem narozena na převážně veselé hvězdě. Nelituju se. Baví mě práce – a to je moje hlavní štěstí. To ovšem mašíruje ruku v ruce v závislosti na zdraví a štěstí mé rodiny.
Dělají Vám celoživotně radost ty samé věci, nebo se charakter toho, co Vám přináší potěšení, s věkem proměňuje?
Dnes jen s obtížemi doženu rozjíždějící se tramvaj, což jsem v mládí hravě zvládla. Jinak ale setrvávám na trvalých hodnotách: mám ráda vtipné lidi, dobré jídlo, dobré pití, pohodu a živobytí… Samozřejmě s tím, že vyhledávám nejen veselou společnost, ale víc a víc také totální klid, ticho, přírodu a pohodu domova.
Jaké nejvýznačnější rodinné slavnosti a rituály v rodině držíte a jak probíhají?
Nic závratného ode mě nečekejte… Kluci rádi baští, já ráda vařím, takže zásadní slávy se v naší rodině neobejdou bez prostřeného stolu. Na mně je ten stůl zaplnit, kluci hravě najdou židle a příbory. No a já jsem moc ráda, když se dostaví Simona, protože ta holka je celá po mně… Nemá vůbec žádný čas!
Kdy do Vašeho života vstoupil fenomén chalupa a jaká je historie Vašeho chalupaření?
S chalupařením mám bohaté zkušenosti. Chatičku měli moji rodiče, takže jsem si užila pravidelného cestování a přenášení tašek tam a zpět už odmala. Jako vdaná ženská jsem zahájila chalupaření poměrně dramaticky, protože můj tehdejší muž Radek Brzobohatý naši první chalupu v Jizerkách prohnal ohněm. Zatopil v kamnech, nafajroval a šel se podívat, jak mu to sluší v F. L. Věkovi. My tenkrát televizi na chalupě neměli a on proto odběhl k sousedům; seriál šel tenkrát v premiéře, takže si snadno spočítáte, kolik je to let! No a chalupa lehla popelem, jak se říká. Pak, když lehlo popelem i naše manželství, chalupu jsem nějaký čas neměla, ale stejskalo se mi… Zabydlela jsem se jako chalupářka definitivně v Českém ráji. A je to opravdu ráj! Trochu z ruky, ale neváhám a nevynechám chvíli být na chalupě a v přírodě. Všechno zatím zvládnu sama.
Jak vypadá Váš typický „den na chalupě“?
Dřu se jak kůň. A pak se divím, že už nemám sílu jako kůň. Na chalupě opravdu nelenoším. Na to tam není čas. A když dorazí rodinná návštěva, od první chvíle každého úkoluju, práce se na chalupě vždy najde. Kluci občas vzdorují, ale v zásadě jim nezbývá než kapitulovat. No, někdy zvedám hlas – ale protože jsme téměř na samotě, tak mě zatím bulvár neosočil z domácího násilí. Zatím…
Co nejraději vaříte svým blízkým? Máte nějaké rodinně nejoblíbenější menu?
U nás je to snadné – všem všechno chutná. Klasika výrazně převládá třeba nad raritami z Thajska. Občas něco hodíme na gril, to ano, ale svíčkovou tam nehodíte…
Čím cenný je pro Vás ten který z členů rodiny a čím Vás – každý jednotlivě – nejvíce baví a zajímá?
To souvisí s věkem dětí, těch především. Dneska jsou to dospělí lidé, takže se můžeme krásně hádat o všem možném. Třeba o té svíčkové nebo o politice, o filmu, o divadle, o zahrádce, o psovi, kočce či našem vztahu k Tajwanu… Se Simonou jsme dávno rovnocenné partnerky. Ovšem mnohdy se zcela opačnými názory na cokoliv. Ale to bývá nejen vzrušující, ale i docela milé. Protože ty moje názory přece musejí nakonec zvítězit!
Co na Vás – dle Vás samotné – Vaši blízcí nejvíce oceňují? Nebo to snad víte přímo od nich?
V naší rodině panuje naprostá otevřenost a demokratický duch. Dneska jsem si jistá, že i při jiskření názorů nakonec dospějeme vždy k jisté shodě. A že jako nestorka rodiny mám v tomto procesu jistou váhu. Když mě vnuk (kterýkoliv) pak laskavě doprovodí do divadla nebo na nějakou společenskou akci, jsem v hloubi duše pyšná. Oba jsou totiž opravdu skvělí, povedli se! A jsme u toho: prožívám intenzivní pocit štěstí.
Máte před sebou ještě nějaký „velký“ úkol či cíl – ať pracovní či soukromý, který byste ráda zrealizovala?
Nekladu si nějaké ohromující cíle. Ono by to v mém věku bylo nesmyslné… Každý nový úkol ale beru s pokorou a s tím, že odevzdám maximum z toho, co snad umím. Práce mě baví (ale tady se už opakuju) a možná proto nabídky stále mám. Pokud nepadám z jeviště, je to optimální! Já se totiž na jeviště nepřestávám těšit!
Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský; vydáno v RPN 11/2013