Interiér

Neromantický chalupář Petr Štěpánek

Chalupu na Kokořínsku si s manželkou, režisérkou bezpočtu televizních pohádek Vlastou Janečkovou, pořídili už před osmatřiceti lety. „Žena točila na hradě a zamilovala se do zdejšího prostředí,“ vysvětluje Petr Štěpánek důvody, proč si víkendové bydlení našli právě zde.

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Tak trochu venkovský kluk

chalupa„I když to tak nevypadá, tak zatímco já jsem byl naprosto zdravé dítě, bratr Martin chytil kde co, takže trávil spoustu času po ozdravovnách. Aby Martin nabíral síly, tak v zimě jsme jezdili na delší dobu na „chalupu“, což byla fara v Horní Vltavici na Šumavě,“ vzpomíná známý herec na dobu, kdy mu bylo nějakých deset let. „Chodili jsme tam dokonce i do školy – do jednotřídky. První lavice – první třída, druhá lavice – druhá třída a tak dále…“ Kdykoli pobýval na Šumavě, musel také stejně jako ostatní venkovské děti pomáhat s pracemi, které byly spojeny s každodenním životem, třeba nosit vodu či dříví na topení. Dobrá příprava na život, ale i na budoucí chalupaření…

„Dodnes nedám na Šumavu dopustit,“ vyznává se z celoživotní lásky k tomuhle koutu Čech, i když stavení, z něhož kdysi docházel do tamní jednotřídky, bylo navráceno církvi, takže tento druh rodové vazby byl zpřetrhán. V jedné souvislosti se však Petr Štěpánek neubrání úsměvu: „A protože z bývalé školy vznikl na krátkou dobu veřejný dům, chybí tam už jen cedulka: Zde se učili Martin a Petr Štěpánkovi.“

Skvělý polír

kamnaSestava jakoby několika domků různých velikostí v případě kokořínské chalupy budí nečekanou asociaci: „Vypadá trošku jako lokomotiva, vidíte?“ upozorňuje mě Petr Štěpánek. „Nejde ale o žádný výrazně historický objekt, nejstarší zmínka o něm, kterou se nám podařilo objevit, pochází z roku 1920. Nicméně tady v okolí jde o jedno z nejstarších stavení. Patřilo bohatým sedlákům.

Když jsme ho koupili, bylo jen málo udržované, všechno si říkalo o rekonstrukci. Já jsem dítě socialismu, kdy bylo těžké sehnat dobrého řemeslníka a museli jsme si proto umět udělat skoro všechno sami – od elektřiny, přes instalatéřinu atd. A vlastně mě to i bavilo. Navíc – při naší práci je velmi namáhána psychika, takže fyzická práce představuje nejlepší terapii. A protože za život jsem vybudoval snad osm, devět bytů, je ze mě dneska docela slušný bytový architekt i stavitel. Byl bych skvělý polír! Vím přesně, co mám řemeslníkům říkat, co ohlídat…“

Chalupářské prozření

„Bez Šumavy nemůžu být, ale je to tam sto padesát kilometrů! Na Kokořínsku jsem, když skočím do auta, za chvilku. Cítím se tu šťastný a spokojený, i když jsem si musel zvykat třeba i na zdejší les – listnatý, případně smíšený, zatímco já byl zvyklý na šumavské jehličnany. Víte, ale po těch zkušenostech, které mám, tak vrátit se o těch sedmatřicet let zpátky, už bych si asi chalupu nekupoval. Jsem ještě spoluvlastníkem domu na Malé Straně, a to je záruka, že musíte do smrti pořád něco dělat. Už se neumím na žádný dům ani na chalupu podívat jinak, než že by okapy potřebovaly vyčistit, okna natřít, střecha opravit…

Vždycky raději mlčím a poslouchám mladší kolegy, kteří spřádají sny, jak si pořídí baráček se zahrádkou… Ale že se o to budou muset neustále starat a že jde o nekonečný boj, si naprosto neuvědomují. Raději bych proto dnes jezdil do nějakého penzionu, do rodinného prostředí, třeba i opakovaně na stejné místo, kdy bych se nemusel o nic starat, kde by naopak pečovali o mě.“

Památkáře bych hnal…

verandaU potomka hereckého rodu Štěpánků nepřekvapí mimořádná úcta k tradici. „Všechny památkáře a ochranáře, co připustí na starých objektech různá ta plastová okna i jiná zvěrstva, bych hnal. Chalupáři do jisté míry zachránili venkovskou architekturu. Když jsem to tady dával do pořádku, hlídal jsem třeba i takové detaily, aby byly zachovány oblé rohy a nikoli pravé úhly – tak, jak to dělávali naši předkové. Co mi dalo práce přesvědčit zedníka, aby tak zdil. Pořád nechtěl pochopit, že jakýkoli cizorodý zásah to původní degraduje.

Když se pozorně podíváte na kachlová kamna v kuchyni, uvidíte drobounké spáry. Ty kachle jsou totiž slepované! Přivezli jsme je z Mateřova, odkud pochází rod Štěpánků. Našli jsme je prasklé na statku na půdě; kamnář je tady pak slepil. Podobné je to i s krbem vestavěným do komína. I tyhle kachle pocházejí z Mateřova.“

Odpočívat se nedaří

podkrovi„Tenhle vlčák patří sousedce, ale bývá u nás, když přijedu. Migruje tady mezi pozemky a funguje jako přirozený hlídač,“ osvětluje Petr Štěpánek přítomnost černé fenky. „My jsme byli vždycky pejskaři, ale pro mě momentálně není reálné mít psa tak, jak bych si to představoval. Žádný kanapehund, ale lovecký pes, a když lovecký pes, tak se zkouškami, regulérní chovná stanice… Už jsem takový, že když něco dělám, tak pořádně a se vším všudy. Navíc mít většího psa bez výcviku je nebezpečné. Na to bych ale zatím neměl čas.“

I při svém pracovním nasazení nicméně stíhá čas od času zajet na kokořínskou chalupu, a při menším zápřahu odtud jezdívá dokonce i rovnou do práce. „Na okraji Prahy jste odsud hned,“ říká, „a příroda člověka nabudí. Už jen to absolutní ticho tady…! Ve městě bývá i v noci hluk.“

Nicméně jedno se mu na chalupě opravdu nedaří – odpočívat! „Kolikrát si říkám, že tentokrát na nic nesáhnu, ale najednou je večer, z ruky mi vypadne sekera nebo něco jiného a jsem utahaný jak čokl… Ale prodat to? Ne. Zatím to zvládám… Zatím jsem zdravej… Uvidíme, jak se bude život vyvíjet dál…“

(Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 4/2011)

Komentovat

Nepřehlédněte