Interiér

Josef Dvořák:Baví mě blbnout

V této poněkud rozmrzelé a nejisté době, kdy si kde kdo na potkání stýská, je zajímavé narazit na Josefa Dvořáka. „Já jsem tak spokojenej,“ libuje si rozzářeně. Při bližším zkoumání nabudete dojmu, že z nemalé části by za jeho permanentní dobrou náladou mohl stát fakt, že svých sedmdesáti chodí hrát třikrát týdně tenis!

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Jako kluk na základce prý chodil pinkat na kurty v rodné Kadani: „V deseti jsem tam sehrál svůj jediný zápas – s Kadlecem z Karlových Varů, tamní hvězdou. Už jen když viděl, jak jsem přišel oblečenej, musel si říkat: To mám v kapse… Já hrál už tenkrát stejně, jako dnes – uhraju nemožné a zkazím jasné. Už jsem vedl 5:0, ale on se nakonec zmobilizoval a porazil mě.“

Až na pár výjimek pak Pepa přes čtyřicet roků tenis nehrál…  

Výkonnost? Ví bůh…

Svého tenisového obrození se dočkal až po padesátce. Stala jsem se coby novinářka očitým svědkem toho okamžiku. Odehrálo se to v Tunisku při zájezdu Amfory – fotbalového seskupení známých osobností ze showbyznysu, herců, zpěváků a sportovců. Uspořádali tehdy vedle fotbalového zápasu i tenisový turnaj. Pepa dělal v deblu parťáka Janu Vančurovi z Rangers. Podle čeho je dali dohromady? „To netuším,“ kroutí Pepa hlavou. Do dotazníku, který kvůli tomu vyplňoval, vepsal tehdy do kolonky Výkonnost: Ví bůh…

Tenisový zápas se chystal sehrát vlastně poprvé od dob základky. Raketu si na to musel půjčit od Heleny Vondráčkové. Vančura, výborný tenista, nesl fakt, jakého nekňubu vyfasoval, naštěstí s nadhledem

Komentovat

Nepřehlédněte