Interiér

Jiří Babica: Tak trochu Indiana Jones

Píše se o něm jako o „charismatickém kuchaři“. Rovnou se ale může napsat „charismatický chlap“. Jeho temperament i snědý, vlasatý vzhled navrch svádí k otázce: „Vy máte nějaké exotické předky?“ „Jasně,“ zahlaholí v odpověď, „děda byl ze Vsetína“.

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Slabost pro Valašsko a Valachy ostatně vůbec neskrývá. „Tam natáčím nejraději. Z Valašska se nedá vůbec odjet, jak jsou tam lidé srdeční,“ říká. My ovšem Jiřího Babicu navštívili u něj doma, v pražských Záběhlicích.

Mohl jsem být Němec…Jiri_Babica_panev

„Tady se žije klidně, jako na vesnici. Kousek odsud je rybník Honza, vedle mám hned dva nonstopy… No kdo to má…?!“ vykresluje Jiří Babica zdejší idylu. Venkovskou historii místa dokumentují i názvy zdejších ulic – Nad Chaloupkami, Ke Skalkám, Přespolní, Za návsí… Poněkud méně v klidu se to ovšem zdá být v řadovém domě Babicových. Strefili jsme se totiž do období rekonstrukce. „Bydleli jsme v přízemí,“ vysvětluje situaci náš hostitel, „a teď upravujeme vršek“. Naštěstí už je „vršek“ neboli podkroví z větší části zadaptované na regulérní byt a nehotovost se projevuje spíše v detailech. Chybí třeba četná svítidla; ze zdí tak prozatím trčí zpravidla jen kabely s žárovkami v objímkách. Nejhezčí pokoj – s výhledem – má sedmiletá Maruška. Další pokoj patří třináctiletému Filipovi; narodil se Babicovým ještě v Německu, kde patnáct let žili. „Má proto dvojí občanství a v jednadvaceti se sám rozhodne, které z nich zvolí. Taky jsem mohl být Němec, ale proč…?!“ je s tímhle tématem raz dva hotov Jiří Babica.

Nejdotaženější se zdá být – jak jinak – kuchyně. „Bazíroval jsem na ,čistém dojmu´ – aby nic nebylo vidět a všechno se schovalo v zásuvkách a skříňkách. Jsem hodně vysoký, a tak jsem postavil kuchyň pro sebe – odpovídajících rozměrů. Ostrůvek je dost veliký i nato, aby se na něm dal hrát ping pong,“ culí se. „Dřez? Samozřejmě s drtičem, to je báječná věc. A sporák pro mě padá v úvahu jedině plynový; tenhle typ – se šesti plotýnkami – byl vůbec největší, jaký se dal sehnat. Pro mě představuje důležitý parametr u sporáku oheň na steaky. Vařit na elektrice? Z té představy se mi ježí vlasy na hlavě, protože všechno chvíli trvá…“

Jiri_Babica_leziJsem ruksakář

Těch iks let života za hranicemi přitom v Jiřím Babicovi ani trochu neutlumilo jeho cestovatelské sklony či spíš přímo vášeň. Cestuje snad ještě raději, než vaří! Taky už sjezdil prakticky celý svět.

„Oblíbená země?“ zamyslí se… „Mám rád lidi a ti jsou všude stejní, ať vlezu do hospody v Rusku nebo v Argentině.“ Už slovo hospoda přitom naznačuje, že nejezdí s drahými zájezdy, jak by snad leckdo čekal. „Já jsem ruksakář,“ hlásí se k cestování stylem, který na jedné straně nestojí moc peněz a na straně druhé ho v každé zemi přivádí co nejblíže k obyčejným lidem. A že si to mezi nimi dokáže užít…! „Třeba v Argentině jsem byl deset dní, ale jako bych jich tam strávil dvacet, protože jsem vůbec nespal…! Proto taky jezdím zpravidla s kamarády; tohle se s rodinou provozovat nedá. Zvláště děti mají o cestování úplně jiné představy…“

Prozatím nejčerstvější cestovatelské zážitky má Jiří Babica spojené s Brazílií. Před necelým rokem tam hrál na mistrovství světa volejbal za veterány. (Hrál ostatně i kdysi za juniory – totiž před svým odchodem do Německa.) Do Brazílie jel ovšem de facto i vařit – jakýsi „povolený doping“ pro své spoluhráče z týmu v podobě krvavých steaků a tatarských bifteků. Cestou domů ho pak v Barceloně okradli. „Vzali mi úplně všechno, přestože jsem jel ve vlaku, kde nikdo nebyl,“ kroutí hlavou. „Tam kradou první ligu…“  

Cestovní kuchařkaJiri_Babica_trouba

Jeho první větší cesta před lety vedla do Japonska. „To je země nepodobná ničemu! Je sice dost drahá, ale jinak je to skoro všude levnější než u nás – třeba v Indonésii nebo v Thajsku… Za pár šupů se krásně vyspíte, jídlo je za hubičku, a když navrch jezdíte místními dopravními prostředky… Jen je potřeba se o každé zemi předem informovat! A pak taky zpočátku piju dva, tři dny tamní kořalku, abych měl obranu proti místním ,červům´. Taky si sestavuju takovou cestovní kuchařku – plán na dva, tři dny předem. A rád zabloudím! Jedu třeba na dva měsíce do Austrálie, a když můžu vystoupit v Los Angeles, tak vystoupím. Cestovat jako Indiana Jones, nevědět, co je za rohem, seznámit se s kupou lidí – to jsem pak nejšťastnější na světě! Třeba v devadesátém roce na Novém Zélandu: Potkal jsem se tam s lidmi, co nikdy neviděli Čecha; posílali mě ten k ségře, ta zas k někomu dalšímu… Čtrnáct dní jsem žil zadarmo! Nebo sedíte na Bali na pláži a vidíte kluka, jak hraje na kytaru a balí holky a závidíte mu, že nemá starosti. Paradox je, že oni zase závidí nám – ty naše televize, auta i ty naše starosti…

Strašně mě oslnilo před sedmi, osmi lety, když jsem potkal kluka a holku, co se sebrali a s dvěma sty dolary v kapse jeli busem do Brna, pak do Budapešti a dál do Turecka, na Bali… Měli na to čas – tři čtvrtě roku! – tak jezdili velmi levně místními autobusy. Proto plánuju napsat knihu, kde bych lidem poradil, jak si mají v té které zemi počínat. Třeba jak cestovat za pár šupů v pohodlí do Bangkoku… I ženské si na to můžou troufnout! V Dominikáně jsem potkal blonďatou Němku s dvanáctiletým synem. Chtěla se tam usadit mezi černochy. Když bych tam jel s cestovkou, zavřou mě do hotelu a obklopí zdí i cestou na pláž, s nikým se neseznámím… Akorát se k té knížce pořád nemůžu dokopat…“

Jiri_Babica_koucourJak se vaří u Babiců?

„Nemohl byste chvilku jako vařit?“ poprosí Jiřího Babicu jednu chvíli fotograf. Tomu je však pouhé „jako“ málo, a tak vyloví z lednice obalovaný řízek, rozkrájí ho na proužky, rozpálí pánev, přihodí pokrájenou cibuli, přikápne chilli omáčku… „To bude dobrota…“ pochvaluje si.

Jak se ale u Babiců kuchtí „doopravdy“? Kdo a co vaří? „Vaří ten, kdo je doma,“ zní jednoduché pravidlo. „V téhle nové kuchyni mě to baví o mnoho víc než ve staré. A protože jsme žili venku, jsou děti navyklé na jinou než na typickou českou stravu. Knedlík nedělám, jak je rok dlouhý. Vaříme hodně mezinárodně, spoustu salátů… Ale taky jsme díky tomu všichni štíhlí! A jelikož jsem žil za komoušů v kamarádově bytě bez ledničky a doma tudíž nikdy nic nebylo, leda snad v zimě za oknem, odnaučil jsem se jíst večer. Ovšem v sobotu a v neděli jsme si třeba začali péct housky. Naučil jsem je dělat i Marušku, je to jednoduché těsto, a musejí se sníst pěkně čerstvé, teplé… Já se navíc každý měsíc pravidelně jeden den postím. To pak celý den nic nejím, jen piju neslazený bylinkový čaj nebo minerálku.“

Vlastní hospoda?Jiri_Babica_klavir

Může se někomu zdát zvláštní, že kuchař natolik známý nevyužívá své popularity k tomu, aby si otevřel vlastní restauraci. „Já už mám odpracováno,“ mávne rukou. „Třicet šest let v kuchyni! Dělal jsem vždycky celé léto od rána do noci, každý den nový jídelníček, pořád se nakupovalo…, a to zanechá následky. Teď jsem vděčný za těch pár let, že mám čas na holku…“ I přesto mu ovšem úvahy tohoto druhou občas v hlavě proběhnou… „To víte, že mám i konkrétní představu,“ směje se. „Jakou? To neprozradím!“ Třeba ho k vlastní hospodě zcela logicky za pár dovedou život a rodina. Stačí vzít v úvahu, že malá Maruška s tátou už v sedmi letech peče o víkendech houstičky a syn Filip zvažuje studium na hotelovce.

Zatím však Jiřího Babicu láká neskonale víc cestování. Pohrává si i s vizí života střídavě v různých zemích světa – tři čtvrtě roku třeba v Thajsku, tři čtvrtě roku v horách ve Švýcarsku, a pak zas například v Rakousku… Nadchla ho i Jižní Afrika, která jako by sdružovala celý svět dohromady, protože kus vypadá jako v Austrálii, jinde je to zas jako v Indii anebo v Holandsku… „A dálnice jsou tam lepší než v Evropě a všechno o půlku levnější,“ horuje. Překvapivou informaci dokáže říci i o nedalekém Německu: „Tam je víc chudých lidí než tady, akorát tolik nekřičí. Tady vadí všechno všem…“ 

Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 6/2012.

Komentovat

Nepřehlédněte