Interiér

Jaroslav Plesl: Nuda se mnou není…

Začala jsem předvánočně kontrolní otázkou: „Považujete sám sebe za ,pěknej dáreček´?“ Jaroslav Plesl se zamyslel: „Předpokládám, že kdybyste mě posadila do regálu za slušnou cenu, že by si mě někdo vybral. Když víte, jak na mě, tak přináším radosti. Někdy teda i starosti, ale zase se mnou není nuda…“

Připravila: Mirjana Červenková, foto: Štěpán Luťanský

Jaký scénář mívaly Vánoce vašeho dětství?Plesl2

Já s bráchou jsme v předstihu slídili po dárcích, ale naši měli v tom malém bytě tak geniální skrýše, že jsme málokdy měli úspěch. Táta byl dokonce takový specialista, že to pak neobjevil ani on. Párkrát se stalo, že nám předával nalezené balíčky až na jaře. Největší úspěch pod stromečkem měly angličáky, které nám vozil coby dálkový řidič ze spřátelené NDR. S humorem sobě vlastním naši zabalili každou tu vzácnost do novin, takže jsme s bráchou napřed mysleli, že jsme dostali vajíčka… Ještě si vybavuji, jak jsem byl zaplavenej štěstím, když mi dědeček nadělil přenosné elektrické klávesy. Vánoce, to byla u nás klasika s kaprem ve vaně, kterého pak, naštěstí beze mě, nějak sprovodil ze světa tatínek.

Trpěl jste kvůli jeho skonu?

Ani ne, kapr není až tak kontaktní zvíře a za ty dva dny se mezi námi nevytvořilo natolik silné citové pouto, abych z toho měl trauma. U večeře tatínek pokaždé vypráví příhodu o dědečkovi, který neuměl jíst rybu a dusil se kostmi. Na zásah doktora ale nikdy nedošlo, zkrátka idyla, nebe plné houslí.

Zpíval jste procítěně pod stromkem koledy, když jste pěl ve sboru Boni pueri?

Ne, ale jednou jsem tajně nadřel na klavír Tichou noc v náročné úpravě a na Štědrý den ráno jsem to zahrál. Maminka slzela a dodnes na to vzpomíná.

Držíte ještě nějaké vánoční tradice?

Od 16 let, kdy jsem začal provázet v létě na zámku Hrádek u Nechanic, tam jezdím i v čase Adventu a Vánoc. Procházím alejí, sněží, v lucernách planou svíčky a zámek vypadá jako sen. Uvnitř se sedí v historické kuchyni, u kamen roztopených pěkně do červena a návštěvníci popíjejí vánoční punč.

Jak jste se z Hradce dostal do Hrádku?

Rodiče s námi odmalička jezdili po vlasti škodovkou 120 objevovat hrady a zámky. Já s mámou jsem spal v autě, táta ve stanu, lihovej vařič, lančmít, drsný bojový podmínky… Měl jsem itinerář rozepsaný na minuty, kde máme jakou vesnicí projet, v kolik kam dorazíme a jak se tam dlouho zdržíme.

Takže vás coby pedantického Mirka do filmu Zoufalci nevybrali náhodně?

To nevím, tehdy jsem vlastně byl trošku takovej Mirek, neustále jsem tátu popoháněl: „Přidej, musíme stihnout ještě jeden zámek!“ Nejlíp mi ale stejně bylo na tom mém Hrádku.

Straší tam?

Jasně, co by to bylo za zámek, bez strašidla? Za větrných a bouřlivých nocí se promenuje v ochozu v rytířském sále duch prince Karla, který tam údajně zavraždil svoji vychovatelku. Samozřejmě jsem Karlovy kroky slyšel…

Prý jste si odtamtud přivezl rytířské brnění?

To bylo jinak, dostal jsem od dědy nějaké peníze, seděl jsem na JAMU v klubu, pili jsme rum zbylý z výroby vánočního cukroví a byl tam kluk, který koval zbroje. No a já jsem vzplanul – a že to chci. Vzal mi míry a pak kul, kul, kul, až byl rytíř. Nejdřív byl se mnou doma v Hradci. Na JAMU, kde jsem studoval herectví, jsem ho netahal. To až do Zlína, kde jsem měl první angažmá. A byl ve všech pražských bytech; první adresu jsem sdílel s Honzou Budařem, druhý byl Žižkov s domácím, který vypínal elektriku a vodu a zdražoval nájem, pak byl paneláček a teď jsem v cihle.

Jaká byla vaše úplně první role?

Ve Zlíně jsem vyfasoval roli psa jménem Pako. A cedule u divadla oznamovala: „Dnes hraje Pako, Jaroslav Plesl…“ No a jak jsem furt štěkal a skákal, odrovnal jsem si kolena, až jsem skončil na operaci s meniskem. Po roce, to už jsem měl za sebou plno velkých rolí, s námi zkoušel režisér Krobot představení Chytrolín a hňup a nabídl mi angažmá v Dejvickém divadle. Nádhera! A dokonce mi slíbil, že počká, až si odkroutím rok civilky ve Zlíně.

Jaký byl přesun do Prahy?

V Praze lidi komunikovali jinak, lišil se i druh humoru, chvíli trvalo, než „vetřelce“ přijali. Přijel jsem jako fanfarón a hned dostal za uši, což bylo dobře, vrátili mě na zem. První rolička byla vojín z Čečny – a nic. Až za půl roku jsem dostal Andreje ve Třech sestrách. A pak už to frčelo.

Herec se dotýká křehkých i bolestných věcí – vy třeba jako Hamlet nebo narkoman v Pravidlech lži, který má za sebou sedm načatých sebevražd a visí z Nuseláku…

No právě, možná to vypadá tak, že to jen hraju, ale tělo neobelžete a tu emoci prožije doopravdy! Takže mi buší srdce, stres, hrůza, depka. Ve tvářích starších herců čtu, co všechno mají odžito, a ne jen z vlastního života… Jsou různé metody, jak k postavě přistoupit, jde to i z vnějšku, přes gesto a mimiku, jenže to není pravda. Musíte do toho vložit sebe, svou zkušenost a srdce, jedině tak nelžete. Nejsem vrah, zloděj, ani podvodník, ale ve chvíli, kdy jsem na jevišti, vím, jaké to je. Dostávám se do zvláštního stavu, který mě nese představením, propojím se s něčím, co je nade mnou nebo v mé duši a naráz to ze mě tryská, ani nevím jak.

Musí herec provádět duševní hygienu?

Musí, jinak může dojít až k takové krajnosti, jako je sebevražda. Podle mě je štěstí, že se narodíme, zahodit ten dar je špatně, až na výjimečné situace se dá najít jiné řešení. Někdy pomůže radikální změna, třeba odjet meditovat do kláštera nebo pást ovce, nevím… Je mi líto, když se dozvím, že se někdo zabil. Ještě na JAMU jsem měl dojem, že herectví není tak náročné povolání, ale po prvním ročníku jsem se v sobě začal rýt, až mě to úplně rozervalo. A jak jsem byl před tím veselý, neproblémový a vstřícný, stále víc jsem se uzavíral. Poslední dobou hledám klid, místo na večírky chodím do lesa.

Uvažujete v tichu lesa také o vztazích?

Pohybuji se v prostředí silných mužů a silných žen, což nesouvisí s tím, že to jsou křehcí, citliví lidé. Snažím se respektovat protějšek, myslím, že jsem nekonformní a nezatěžují mě klišé. Jestli někdo chce mít roli podřízené ženy nebo si přeje být ve vztahu vůdčí, prosím, mně to nevadí, ať si vybere. Mám rád slušnost, toleranci, rozum a inteligenci.

Co naopak nesnášíte?

Sufražetky, takové to – nepotřebujeme muže. A mačismus – pány tvorstva. Pokud jde o muže, je důležité, aby chlap „ulovil mamuta“ a ženu uživil. Imponují mi frajeři v nejlepším slova smyslu, kteří jsou navíc gentlemani. Uznávám duševní šlechtictví, noblesu.

Zdá se, že váš „člověk“ je i režisér je Robert Sedláček, s nímž jste natočil nejeden film.

Ano, známe se dobře, právě z našich nočních debat o tom, co lidem dát a přitom se nezaprodat, vznikl i film Největší z Čechů, kde představuji režiséra a Simona Babčáková producentku. Jsme taková unavená dvojka, která ztrácí víru v to, co dělá, protože vidí, že na kvalitní filmy se lidi nehrnou a baví je brak. A jak ten film byl o rekordmanech, tak jsme si dali taky rekord, zjistil jsem, že umím točit 16 hodin denně, čtyři dny za sebou a ten celovečerák vznikl za 12 dnů. Teď jsme spolu točili detektivku Krysy v TV Ostrava, s Jirkou Bartoškou hrajeme policajty, kteří se chovají trošku jako gangsteři. A ještě s Robertem připravujeme pokračování TV dokumentu Štíty království českého a právě odjíždíme do Benátek za barokem. Jak víte, historie je mé hoby.

Máte ještě další hoby?

Chalupu v Krkonoších, kterou si ale užívám spíš jako rekreant. Sem tam sice dříví naštípu, ale protože jsou naši v důchodu, přijíždím většinou k hotovému. Neumějí sedět v klidu u kafíčka, pořád lítají po baráku a po zahradě a chalupa je jak ze škatulky. Je to tam jak na Starém bělidle, pes ve dveřích, všechno mě vítá, z kuchyně voní buchty, nadýchané záclonky, teplo, krása.

Filmujete, téměř denně hrajete v divadle… Jste z nezničitelného materiálu?

Zatím. Do třiceti jsem si myslel, že jsem nesmrtelný, teď mě občas něco bolí a bývám i unavený. A jak jsem nesportovec, tak pozor, na jaře jsem měl s Davidem Ondříčkem točit film Ve stínu koně, kde mi dal úlohu policajta, a protože vypadám, jak vypadám, David řekl, že by bylo fajn, kdybych trošku cvičil. Začal jsem posilovat, jenže natáčení se odložilo. David ovšem přísahá, že se to bude točit, takže pokračuju a normálně mě to baví. Mám osobního trenéra, Kubu Poncara, který není typ, co se mu svaly vrazily do mozku. Probereme divadlo, kino, muziku, pouští mi klipy a já na těch strojích posiluju, ani o tom nevím. Zbavilo mě to bolestí zad, mám dobrou náladu a moh jsem vyndat vycpávky z kabátu, protože tam mám opravdu svoje ramena. Kdyby mi to někdo řekl před rokem, tak se mu budu smát, ale já se tam těším.

Co na to ženy, úspěch?

Veliký! To byste se musela zeptat kolegyň v šatně, nutí mě, abych se svlékal a uznale mě poplácávají. Tak snad mě to cvičení nepustí, až dotočím.

Doma vás žádná víla nekontroluje a nechválí?

Je mi šestatřicet, jsem docela opatrný, vidím kolem, jak se vztahy rozpadají. Nemám trvalý vztah, i když mě napadá, že už bych, sakra, nějaký měl mít, jenže to bych musel natrefit na tu správnou osobu. Až to přijde, tak to přijde, věci jsou podle mě víceméně dané.

Takže věříte na osudovost? A myslíte si, že nežijeme jen jednou?

Na to nezná odpověď nikdo, já jen vím, že mi dělá dobře, když poslouchám barokní hudbu, mám pocit, že ji znám. A když chodím po památkách, cítím, jako bych tam už byl. Míval jsem sen, který se vracel, odehrával se v konkrétní době v konkrétním objektu… Nevím, jak se jmenuje, asi není v Čechách, a je to přelom 18. a 19. století. Že by se ale život opakoval, to si nemyslím, bylo by to moc pěkné a snadné, lidé by si toho přestali vážit a říkali by si: Teď se mi to nepovedlo, ale příště už to bude lepší…

Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 1-2/2011

Komentovat

Nepřehlédněte