Peter a Jana žili ještě před dvěma desetiletími v paneláku. Měli záviděníhodný výhled na blízký lesík, příjemně zařízený byt. A přece jim to bylo málo… Tehdy čekali své první dítě. Peter se více než sochaření věnoval restaurování historického nábytku a Jana odevzdávala své prožívání mateřské dvojjedinosti do tvorby autorského šperku. Pod jejíma rukama a pod vlivem mateřství se rodila dílka o křehkosti a síle lidského bytí před narozením.
DO STUPAVY
Záhoráci si jen tak někoho mezi sebe nevpustí. Dost velkoměšťanů si našlo nový domov v městečkách a vesničkách kolem Bratislavy, méně z nich však zapadlo do původních sousedských vztahů. Machatovi už měli ve Stupavě svůj rodinný předvoj a časem se stali součástí místního koloritu. Život mimo město je baví, ale když se jich člověk zeptá na důvody, proč si k bydlení vybrali tyto končiny, věci jsou mnohem jednodušší, než by se romantikům zdálo. Oba potřebovali nejen bydlení a venkovský vzduch pro své potomky, ale také podstatně víc místa na práci a vlastní ateliér. Jejich tvořivý proces totiž ne vždy voní, ba často je i hlučný. Frézování, buchot restaurátorským náčiním šperkařů, chemické výpary a soustředění se na vlastní postupy, to jsou pravé příčiny jejich stěhování.
ATELIÉR VERSUS DŮM
Dodnes se některé návštěvy ptají, proč ateliér nebo spíš dílnu přímo nepropojili s domem. „I teď bychom to tak udělali. Není jednoduché žít a pracovat v jednom prostoru, míchat práci s odpočinkem, rodinou. Malá mezera mezi domem a ateliérem není jen fyzická, ale i mentální. Když je toto všechno alespoň metr od sebe vzdálené a oddělené od našeho domu, tak se ráno nemusím cítit doma jako v práci,“ vysvětluje.
Jana zase připomene, že právě kvůli zkušenosti a respektu k dobovému či vysloveně designovému nábytku se celý jejich dům zařizoval povrchy, které se dobře snášejí s dětmi a nenáročnou údržbou. Například takový plast na pracovní desce kuchyňské linky vydrží i 160 °C, nábytek, který mají, je volně použitelný, neomezuje se na jednu místnost a je i snadno vyměnitelný. Nízkonákladové podlahy si tu odžily své a nyní se možná Machatovi pustí do jejich výměny za fajnovější dřevěné. Vždyť jejich dům je stále v pohybu a věčně trvajícím procesu přeměn, které přicházejí s potřebami rodiny.
ŽIVOT V „UNIZÓNĚ“
Když se sem stěhovali, energie na rozdávání nebylo, a tak i navzdory radám kamarádů architektů upustili od velkorysého posouvání vnější zdi směrem do zahrady. „Získali bychom více než metr prostoru. Umím si představit, že dispozice domku by se mnohem snáz přizpůsobila pohodlnějšímu bydlení, na stěně by nám možná teď visela velkorozměrná plazma, schodištěm by se komfortně vystupovalo do podkroví a ‚kuchyňo-obývák‘ by nabral na objemu,“ přiznává Jana.
„Tento typ domu pod pyramidovitými střechami se v 50. letech stavěl ve dvou verzích: jedna na půdorysu 9,5 × 9,5 m a druhá na ploše 11 × 11 m s chodbou uprostřed. Domy měly průchozí kuchyně a dva přední pokoje orientované k uliční fasádě. Nám chyběly finance a mně i vůle pustit se do radikální přestavby. Nejprve jsem si kreslil dispozice po svém, měl jsem představu, že se sem toho vejde mnohem víc, až mě posléze uzemnil realitou rozměrů kuchyňské linky a průchodnosti místnostmi náš kamarád, architekt Robo Weidlich.
On nakonec navrhl celou dispozici, kterou jsme až po čase rozšířili o terasovitý vstup do domu. Část terasy jsme zasklili a máme v ní předsíň včetně příjemného překrytí terasy i během chladnějšího období,“ říká Peter: „Není třeba mnoho prostoru na bydlení, mnohem více ho vyžadují naše zájmy, věci…
Pokud se tvrdí, že bydlení má noční a denní zónu, tak u nás jde o fúzi zón bydlení a „veteše“. Naši veteš skladujeme po celém domě tak, aby byla na dosah podle okolností, a pokoušíme se o to, aby moc nepřekážela. Vždyť jen například na odložení dvou jízdních kol je potřebný stejný prostor jako na jednu postel.“ Jana se směje. „My tu žádnou zónu nemáme, žijeme v unizóně.“
STĚNY ŽIJÍ OBRÁZKY
„Tradice zdobení stěn uměním poznamenala už od biedermayerovských dob většinu měšťanských domů od Budapešti přes Prešporok až po Vídeň. Minimalismus je krásný, ale ne vždy polidštěný. Napětí ploch, stěn, světla a stínu má fungovat. Pokud však lidé při stavbě minimalisticky koncipovaných domů šetří na materiálech, oklamou plochy, proporce, efekt se ztratí a zůstane jen prázdnota. Obrázky podrží stěny, počlověčí domov. Lidé jako by zapomněli na starý fór s obrazy na stěnách. Když byly naše stěny nově omítnuté, tehdy jsme na ně dva roky nic nezavěsili. Jakmile se zatloukl první hřebík, už to šlo. Obrázky přibývaly jedna radost. Máme rádi menší díla. Většinou jsou do těchto velikostí vyhotovené grafiky. Těch tu máme nejvíc. Obrázky jsou od výtvarníků, které známe – Kolenčíkovi, Klíma, Piaček, Sýkora, Cepková, Masaryková… I naše vlastní.“
Text: Marína Ungerová :: Foto: Miro Pochyba
