Připravila: Ivana Hudcová, foto: Alena Pončová
Chráněná krajinná kaluž
Už jako dítě chodila do lesa, kde fascinovaně sledovala, jak se rozmnožují čolci. „Jejich zásnubní tance jsou úžasné…!“ popisuje. Časem s sebou začala brát i svoji (tehdy) malou dceru; ta na to téma dnes píše bakalářskou práci.
Čolci si spokojeně dováděli v malé lesní tůňce, až jednou přijela těžká technika a začalo kácení. Po těžbě dřeva zmizely nejen stromy, ale i ona malá vodní plocha. „Zděsila jsem se. Kde se ti čolci teď budou rozmnožovat? Rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Vzala jsem lopatu a krumpáč, vyrazila do lesa a na stejném místě, po velkém úsilí vyrobila – po pravdě řečeno kaluž. Má radost, když se tam čolci po roce opět vrátili, neznala mezí. CHKK – chráněná krajinná kaluž, smáli se mi doma…“
Malá louže blízko lesní cesty sváděla motorkáře, aby skrz ni v rámci tréninku projeli. Tomu se muselo zabránit. S dcerou začaly horlivě budovat plot z větví zapíchaných do země. „Architektonický skvost, který by ohromil tak leda babu jagu,“ směje se paní Alena. „Našeho počínání si ale všimli lesáci a k našemu velkému překvapení tu najednou stála krásná dřevěná ohrada!“
Mločí porodnice
Teď sice louži chránil plot, co když ale vyschne? Řešení bylo nadosah. V těsné blízkosti tekl horský potůček, a tak ho paní Alena na louži napojila. Čistá prokysličená voda přilákala samice mloků a další rok se zde objevila mločí miminka, pro odborníky larvy. Radost neznala mezí. Po dohodě s místním revírníkem byla louže pomocí techniky prohloubena a zvětšena. Vznikla tak skvělá a mloky vyhledávaná „Mločí porodnice“. Na potoku pak paní Alena postupně vybudovala kaskádky pro mloky; samice si tak mohou vybírat z vícero tůniček. A mlokům se zde evidentně daří. Pravidelně se s nimi na lokalitě setkává. A to spustilo její velkou vášeň pro obojživelníky.
Laik může napáchat i škody
Postupně začala ohledně obojživelníků studovat, co se dalo. „Nepoučený laik může svou, byť dobře míněnou aktivitou, napáchat více škody než užitku. Měla jsem ale štěstí – moje dosavadní činnost nebyla destruktivní.“ Postupně se jí podařilo kontaktovat odborníky z přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, Masarykovy a Karlovy univerzity, zoology z Ostravského i Národního muzea a z Agentury ochrany přírody. A velice si cení čerstvé spolupráce s Ústavem biologie obratlovců Akademie věd ČR. „Byla jsem překvapená, jak se kapacity ve svém oboru dokáží trpělivě a ochotně věnovat jedné potrhlé ženské. Dnes vím, že se mohu na kohokoli z nich obrátit, a proto si dovolím jim touto cestou všem poděkovat!“ vzkazuje přes náš časopis. Stala se i členem České herpetologické společnosti a s kolegou RNDr. J. Mayerem založili základní organizaci Českého svazu ochránců přírody ALCES.
Ideální nejen pro žáby
„Máme štěstí že se v ,mločím lese´ nachází kvalitní prameniště a mokřady. Bohatý zdroj vody jsme upravili, zastřešili, opatřili roštem, aby se snáze dala nabrat voda a zároveň se ochránili mločí larvy. I prameniště jsme oplotili a ochránili tak cenný zdroj vody. Studánku jsme pak pojmenovali Mločí studánka,“ líčí dále paní Alena. A protože v těsné blízkosti zaznamenala i bývalý kamenolom, který po ukončení těžby zarůstal a zarůstal, zrodil se jí v hlavě sen – vybudovat v něm jezírka pro obojživelníky. Opět měla štěstí. Podařilo se jí kontaktovat mgr. Lukáše Cholevu ze Sdružení BIOTA. Pod jeho vedením došlo v lomu k zásadním změnám – pracně byly odstraněny náletové dřeviny a zbudována vysněná jezírka. Skalní stěny lomu teď díky tomu osvětlují sluneční paprsky a tak vznikla stanoviště vhodná pro teplomilnou faunu a floru. Lom začal rázem ožívat, rozrostla se populace ještěrek, užovek a slepýšů, přibyla spousta hmyzu a rostlin, ve skalách našly útočiště vzácné druhy sov a dravců… Jezírka ihned obsadily kuňky, časem i čolci, a nad vodní hladinou předvádí své akrobatické schopnosti vícero druhů vážek. „To je pro mě ta nejlepší odměna…“ pochvaluje si paní Alena. „Co nás těšilo už méně byl zájem zahrádkářů a skalničkářů, kteří nějak nechtěli pochopit, že už dávno není všechno všech a snažili se pomalu přemístit lom na své zahrádky a skalky. Domluva a vysvětlování nijak nepomáhaly, proto jsme s pomocí sponzora i tady vybudovali ohradu.“ Tím však činnost paní Aleny nekončí. Díky penězům, které vyhrála v rámci Země žen, vznikla další jezírka; musela být s ohledem na podloží speciálně těsněna. Prostor pro mokřadní faunu a flóru se tím dále zvětšil.
Náhradní rybníček
O mloky, čolky a kuňky je tedy postaráno. Ale co ropuchy a vodní skokani? Paní Alena si z dětství pamatuje nádherné chorály žabích sborů. Ty však poté, co se nedaleký přírodní rybník změnil na chovný, začaly pomalu slábnout. „V tuto chvíli je situace opravdu kritická,“ vraští starostlivě čelo. „Ideálním řešením by bylo vybudovat náhradní rybníček pro žáby.“ To ale není jednoduchá věc – vytipovat pozemek, sehnat potřebaná povolení, zajistit finance… Pokud se mi podaří i tohle, pak můžu klidně umřít,“ směje se paní Alena.
Noví nadšenci?
Nadsázka u slov o „umření“ je u paní Aleny více než zjevná. V málokom cítíte tolik života, elánu a nadšení, jako právě v ní. Dokáže pro své mloky a veškerou obojživelnou havět nadchnout i toho největšího ignoranta. Při školních exkurzích do „její“ minirezervace zmlknou a soustředěně naslouchají i ti největší neposedové a třídní vyrušovači. „Je celkem zábavné pozorovat děti vystupující z autobusu mnohdy s protáhlým obličejem a hrůzou, že dále musejí pokračovat pěšky. Když se ale vracejí k autobusu, jako by je někdo vyměnil. Ze znuděných dětí jsou rázem nadšení ochránci a milovníci žab a přírody.“ Neobyčejnou pochvalu vyslechla od jedné paní učitelky: „To je poprvé, co vidím, že je možné tuhle třídu něčím opravdu zaujmout.“
(Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 4/2011)
