Z toho je patrné, že pes má v historii lidstva výjimečné postavení. Už jen proto, že na rozdíl od jiných zvířat jej člověk nechoval jen proto, že se mu líbí, nebo že mu poskytuje potravu.
Pes byl odjakživa parťák. Někteří psi byli chováni jako likvidátoři nebezpečných predátorů či obtížných škůdců, jiní se zapojovali do lovu, další uměli hlídat ovce, další zase tahali těžká břemena a důležitým úkolem samozřejmě byla i ochrana domova.
Pes to má v genetickém kódu. Je oporou člověka, sdílí s ním radost a pomáhá mu překonat trápení.
První psí terapeuti ještě před Freudem
Není se tedy čemu divit, že pes zvládne i roli čtyřnohého terapeuta. To je principem takzvané canisterapie, o níž se poslední dobou tolik mluví. Není to ve skutečnosti žádná novinka. Poprvé prý psa využili jako doplňkovou terapii v Belgii už v 9. století.
V roce 1792 už to bylo oficiální – v Anglii, v hrabství Yorkshire (z nějž mimochodem pochází řada dnešních oblíbených plemen, jako je jorkšírský teriér, erdelteriér nebo anglický mastif) vznikla klinika pro duševně nemocné, kde nemocné léčili mimo jiné také pomocí psů, králíků či drůbeže.
Jak canisterapeut pracuje
Na první pohled to může vypadat jednoduše – pes přijde, pohladíte ho, on si k vám sedne, možná olízne ruku. Už to samo o sobě může mít obrovský efekt, ale canisterapie je sofistikovanější terapie. Je to cílená forma podpory, kdy se spojuje síla lidského kontaktu s klidem, který zvíře přirozeně přináší.
Klíčovou roli hraje tzv. canisterapeutický tým – tedy pes a jeho průvodce. Ten ví, co dělá. Není to jen majitel, ale člověk, který prošel výcvikem a dobře rozumí tomu, jak pracovat s dětmi, seniory nebo lidmi po úrazech. Psi nejsou vybraní náhodně – musí mít klidnou povahu, být trpěliví, vnímaví a hlavně – chtít být s lidmi.
Práce se psem se pak přizpůsobuje konkrétním potřebám. Pokud jde o děti, ty si psa někdy jen hladí – učí se mu důvěřovat a nebát se ho dotknout. Jindy se s ním učí komunikovat nebo ho vodí na vodítku, aby se lépe orientovaly v prostoru. U seniorů může pes pomoci aktivizovat paměť nebo přivést úsměv na tvář, která už dlouho zůstávala vážná.
Mezi pacienty děti, důchodci i vojáci
Nedokáže mluvit srozumitelnou řečí, ale komunikuje očima. Pes nehodnotí, neptá se, nesoudí. A právě to dělá z canisterapie tak silný nástroj. Lidé se v jeho přítomnosti uvolní, snáz mluví o svých emocích, anebo prostě jen na chvíli zapomenou na bolest. Třeba tu tělesnou, ale i tu duševní.
Děti díky psovi často lépe spolupracují a soustředí se, seniorům se zlepšuje nálada i chuť do života. Pacienti po operacích se rychleji vracejí do pohybu, když je motivuje přítomnost chlupatého parťáka. A třeba vojáci nebo policisté, kteří prošli traumatem, mluví o tom, že jim pes pomohl překonat stavy úzkosti a znovu se začít dívat dopředu.
Data dokazují, že canisterapie pomáhá
Vědci si už delší dobu všímají toho, co praktikující canisterapeuti ví dávno: pes skutečně pomáhá. Například výzkum publikovaný v odborném časopise BMC Complementary Medicine and Therapies ukazuje, že u dětí s poruchami chování se po několika týdnech sezení se psy zlepšilo nejen jejich chování, ale i schopnost komunikovat a zvládat každodenní situace.
V Polsku sledovali skupinu klientů, kteří se účastnili canisterapie – výsledky ukázaly lepší emoční stabilitu a méně výbuchů agrese. A třeba mezi zraněnými příslušníky bezpečnostních složek zaznamenali odborníci pozitivní vliv na náladu, chuť do života i větší motivaci k uzdravení.
Pozitivní účinky má ale i samotná přítomnost psa v běžném pracovním prostředí. Studie ukazují, že psi na pracovišti zlepšují mezilidské vztahy, podporují spolupráci a snižují stres. Zkrátka – když je poblíž pes, je atmosféra o něco lidštější – totiž pardon, raději řekněme „vřelejší“.
Text: Marek Konvalinka
Foto: Autorův osobní archiv, Shutterstock
Zdroje: https://www.researchgate.net/publication/345939629_PERCEPTION_OF_CANISTHERAPY_AS_A_SUPPORTIVE_METHOD_IN_THE_EDUCATIONAL_PROCESS; https://oduvs.edu.ua/en/news/kanisterapiya_yak_skladova_uspishnoyi_reabilitatsiyi_ta_vidnovlennya_pravookhorontsiv_pislya_poranen; https://aupcstudianaturae.uken.krakow.pl/article/view/5462/5093
