Claudie Kornelová

Každé jaro se těším na chvíli, kdy se záhony konečně zaplní barvami. Člověk má pocit, že to tak vydrží celé léto. Jenže pak si jednoho dne všimnu, že první květy začínají uvadat. Včera byly krásně rozkvetlé a dnes už mají nejlepší dny za sebou. Dřív jsem to brala jako jasný signál, že rostlina pro letošek skončila. Teprve časem jsem zjistila, že u řady trvalek to vůbec nemusí být pravda.

Červenec mám na zahradě asi nejraději. Záhony jsou plné zeleniny, ovocné keře se prohýbají pod úrodou a člověk konečně sklízí to, na čem pracoval celé jaro. Když se projdu mezi rybízy, angrešty a malinami, málokdy odolám tomu, abych si pár plodů nesnědla rovnou z keře.

Léto je jako stvořené pro dlouhé procházky se psem. Slunce svítí, dny jsou dlouhé a člověka to táhne ven. Jenže právě během horkých dnů číhá jedno riziko, na které spousta lidí zapomíná. Zatímco my máme na nohou boty, pes chodí po zemi úplně bosý. A rozpálený asfalt nebo dlažba mohou být mnohem teplejší, než se na první pohled zdá.

Na první pohled to zní jako chyba. V kuchyni nás totiž často učili, že existují „správné“ kombinace chutí. Rajče s bazalkou, jablko se skořicí, maso s pepřem… jenže realita je mnohem zábavnější. A upřímně? Ty nejlepší věci často vzniknou ve chvíli, kdy si řeknu: „Tohle přece nemůže fungovat.“ A pak to funguje.

Okopávání záhonů je přesně ta činnost, kterou většina z nás dělá automaticky. Jakmile se objeví plevel nebo se půda začne tvářit „ztuhle“, vezme se motyčka a je hotovo. Sama jsem to dřív brala jako samozřejmost – něco, co prostě k zahradě patří.

Na jaře a začátkem léta bývá zahrada plná energie. Růže nasazují poupata, trvalky rostou téměř před očima a člověk má radost, jak všechno prospívá. Jenže právě v tomto období se často dopouštíme jedné chyby. Necháme rostliny růst bez opory a řekneme si, že je na vyvazování ještě čas.

Léto je pro většinu chovatelů příjemným obdobím. Slepice mají dostatek zeleně, mohou se celý den pohybovat venku a člověk nemusí řešit promrzlé napáječky nebo zledovatělý výběh. Jenže právě během horkých dnů dostává drůbež pořádně zabrat. Vysoké teploty dokážou ovlivnit nejen snášku, ale i celkovou kondici zvířat.

Léto přináší spoustu věcí, které mám ráda – dlouhé večery, zahradničení, grilování. A pak taky štípance. Každý rok bez výjimky. Většinou se to vyřeší samo, trochu svědí, zarudnou, za pár dní zmizí. Ale jednou jsem měla reakci, která mě opravdu vyděsila – ruka otekla skoro na dvojnásobek a já vůbec nevěděla, jestli mám čekat, nebo volat záchranku.

Znáte ten pocit, když uklidíte koupelnu od podlahy po strop, všechno voní čisticím prostředkem, a přesto se za pár hodin vrátí ten neurčitý zatuchlý zápach? Zkoušela jsem různé spreje, vonné tyčinky, difuzéry – a nic z toho problém nevyřešilo. Jen ho přebíjelo na chvíli.

Přiznám se, že když mi naše kočka Míša poprvé přinesla před postel napůl živou myš, moje reakce nebyla zrovna nadšená. Vřískla jsem, odskočila a chvíli jsem vůbec nechápala, co se děje. Míša u toho seděla s výrazem naprosté spokojenosti a zřejmě čekala na pochvalu. Tehdy mě to poprvé přinutilo zamyslet se – proč to dělá? A co tím vlastně chce říct?

Každé jaro je to stejné. Sotva se oteplí a půda trochu promokne, objeví se. Slimáci. A není jich pět ani deset – jsou jich stovky, možná tisíce, a zdá se, jako by přes noc sežrali polovinu toho, co jste s láskou zasadili. Saláty pryč, mladé výhonky cukety zničené, petúnie okoušené až na pahýl.

Možná jste si toho všimli jen tak mimochodem. Zalijete květinu, druhý den kolem ní projdete… a něco vám nesedí. Na hlíně se objevil světlý povlak. Někdy vypadá jako jemná pavučinka, jindy spíš jako zaschlý film.