Chovatelství

V létě to na zahradě někdy vypadá, jako by ovoce dozrávalo rychleji, než ho člověk stačí sklízet. Několik malin zůstane na keři, pod stromem leží spadlé švestky a na zemi se objeví pár přezrálých hrušek. Člověk je třeba ani neřeší a řekne si, že je uklidí později. Pes má ale na takové „poklady“ často úplně jiný názor.

Od náhodné nabídky po vlastnoručně vyrobenou klec – příběh o tom, jak se z rodinného rozhodnutí stalo nadšení pro chov andulek. Všechno to začalo celkem nenápadně. Soused, zkušený chovatel andulek, se ozval s nabídkou vylíhnutých mláďat, a tak začala naše rodinná porada. Po chvíli přemýšlení jsme se rozhodli: ano, chceme chovat andulky.

Léto je jako stvořené pro dlouhé procházky se psem. Slunce svítí, dny jsou dlouhé a člověka to táhne ven. Jenže právě během horkých dnů číhá jedno riziko, na které spousta lidí zapomíná. Zatímco my máme na nohou boty, pes chodí po zemi úplně bosý. A rozpálený asfalt nebo dlažba mohou být mnohem teplejší, než se na první pohled zdá.

Zatímco my si během tropických dnů můžeme zapnout ventilátor, zatáhnout rolety nebo zamířit pod sprchu, naši domácí mazlíčci takové možnosti nemají. Vysoké teploty přitom snášejí často mnohem hůře než lidé. Jak jim během vlny veder pomoci?

Léto je pro většinu chovatelů příjemným obdobím. Slepice mají dostatek zeleně, mohou se celý den pohybovat venku a člověk nemusí řešit promrzlé napáječky nebo zledovatělý výběh. Jenže právě během horkých dnů dostává drůbež pořádně zabrat. Vysoké teploty dokážou ovlivnit nejen snášku, ale i celkovou kondici zvířat.

Český venkov se proměňuje. Pokud stále máte idylickou představu zahrady, po níž chodí muž se vzezřením dědy Komárka z filmu Na samotě u lesa, kterak seče trávu kosou, dává pomeje prasátku a kolem nohou mu běhají slepičky, můžete tento obraz z mysli vytěsnit.

Kočky moc nedají na vizuální dojem. Ve zverimexech prodávají krásné hračky připomínající rybičky nebo myšky, ale zdá se, že ty jsou zajímavé tak akorát pro kočky na obrázku na balení. Reálné kočky dají přednost obyčejným gumičkám nebo vaší oblíbené pokojové rostlině.

Přiznám se, že když mi naše kočka Míša poprvé přinesla před postel napůl živou myš, moje reakce nebyla zrovna nadšená. Vřískla jsem, odskočila a chvíli jsem vůbec nechápala, co se děje. Míša u toho seděla s výrazem naprosté spokojenosti a zřejmě čekala na pochvalu. Tehdy mě to poprvé přinutilo zamyslet se – proč to dělá? A co tím vlastně chce říct?

Je to kočičí gigant. Někdo říká, že se předkové této číči křížili ve státě Maine s mývaly severními. Jiný tvrdí, že byly mainské mývalí kočky vyšlechtěny z norské lesní kočky. Pravda je, že výsledkem je extrémně velká chlupatá bytost: samičky mají až 8 kilogramů, samečkové dokonce 12 kg. Délka těla i s ocasem může přesáhnout jeden metr. Někdo by se mohl takové šelmy až bát, ale to je zbytečné - mírumilovnější stvoření sotva najdete.

Ať už máme zahradu v centru města, nebo na samotě, kočka k nám dřív nebo později zavítá. Nemusí být nutně naše, ráda přijde na návštěvu i od sousedů, či dokonce z vedlejší vesnice. Je v zahradě pomocníkem, či pohromou?

Každý, kdo někdy choval slepice, to asi zná. Jednou jdete do kurníku a vajíčka nikde. Druhý den taky nic. A přitom slepice vypadají úplně normálně – žerou, pobíhají, nejsou nemocné. Člověk si říká, co se vlastně stalo. Často za tím není žádná závažná choroba ani chyba v krmení.

Spousta chovatelů to zná. Odčervení se odkládá, přijde léto, a s ním přijdou i problémy. Přitom jarní odčervení patří k těm věcem, které skutečně stojí za to nepodcenit – a hlavně nepodcenit jejich načasování.