TAM, KDE VZDUCH HEDVÁBNÍ A PŘÍRODĚ SE CHCE DO VESNIC
Takovou adresu mají Jánošovi, že jsme dvakrát objeli Vyšný Kubín, než Braňo v tričku s krátkými rukávy už hodnou chvíli přešlapoval v chladném ránu na jedné z křižovatek. Než jsme vešli do dvora, potěšili jsme se pohledem na průčelí domu, které si zachovalo proporce, domu zůstal tvar ve stylu tradiční zástavby. Laťkový plot se vstupní bránou pro auta nezradil původní ráz zahrad, proutí se vpletlo do kovového rastru branky, jako by se Braňo s místním ptactvem dohodl na zvelebování své nemovitosti.
Dřevo uložené na zídce pod přesahem střechy stídají niky a zákoutí s uměleckými plastikami, běžné předměty z dob minulých se seskupily do kompozic, nad kterými se lze pousmát a kterým se oko potěší. A potom honem dovnitř přes dveře v zasklené stěně v zadním traktu domu.
Zvenčí na pohled nevelká stavba se tu otevře do prostorné jídelny-obýváku. Místnosti vládne dřevěné schodiště a kachlová kamna spojená do monolitu s krbem. „Nanovo se tu zdilo z kachlů ze staré pece – materiálu zbylo i na kachlová kamna, i na vyzdění krbu. Vlado, můj bratr, rozebíral ve svém ľupčianském domě kachlová kamna, tak se kachle zabudovaly do našeho „kamnokrbu“. Hlavně jsme chtěli sporáček na pečení i na vaření. Tímto vytápíme celou chalupu, ačkoli v předním pokoji je i jeden elektrický radiátor do větších zim. Nechtěli jsme teplovzdušné rozvody s konvektory. Báli jsme se, že by to vyprovokovalo u dětí alergické reakce. Takto se člověk víc napřikládá polínek, točí se kolem topení a chystání dřeva, ale sálavé teplo je mnohem zdravější a příjemnější. Mám povolání, při němž nemusím pravidelně odcházet z domova, své si dělám ve svém a k tomu ještě udržuji teplo rodinného krbu. Na jinou alternativu bychom potřebovali čerpadlo a to potřebuje elektřinu. Při mém způsobu bydlení se mi zdá zbytečné, abych zůstal závislý i topením na elektřině, vždyť během sněhových kalamit i elektřina může vypadnout,“ vypráví Braňo, jak se mohla i díky topení přeměnit bývalá hospodářská část domu v obytný prostor.
„Úplně na konci bylo humínko, při přestavbě jsme objem domu zachovali, jen vnitřek se rozčlenil po novém. Chtěli jsme tradiční vyšnokubínskou dřevěnici s mansardou a s měkce nadzvednutou střechou, která se ve vlně typicky zdvihne nad pokojem v podkroví, ale přišli jsme sem už pozdě. Nic takového jsme tehdy nenašli. V roce 1996 jsme koupili tento dům a vbudovali do podstřeší obdobu obytného mansardového prostoru s ložnicemi pro nás rodiče a děti. Ty jsou už dospělé, ale stále mají své dětské pokoje pod šikminami střechy. V nich si našly na bydlení lukrativní „flek“ kuny. Občas se poperou o to, která si co nejkomfortněji ustele pelech ve střeše nebo dole v přístavbě. Vůbec se nenechají vyrušovat naší přítomností. Onehdy si sedíme na balkóně a kuna na mě hledí zpoza dveří, že kdo tu je vlastně doma. Žádná plachost.“
Aby nám šípkový čaj nevychladl, sedáme ke stolu povzneseni Braňovými obrazy a potěšeni něčím k zakousnutí. Braňo vzpomíná, jak vyrovnali podlahu v podkroví. Architekt, jeho bratr Vlado, navrhl řešení s vnějšími sloupy z kulatiny, ale on sám vymyslel provrtat kamenné desky a osadit na sloupy roxorové trny do kovových desek s přivařenými trubkami, které předtím zanořili do betonového lůžka. Sloupy nejen zdobí vnějšek domu, ale hlavně se vlastní vahou a trny drží ukotvené v betonu a bezpečně přenášejí tíž konstrukce podlahy podkroví.
„Vodu a elektřinu jsme udělali, chtělo by to obnovit podlahy v přízemí a dokončit dveře v podstřeší. Tam lze kdykoli a snadno přestavět příčky. Chystám se vytvořit si vlastní depozit obrazů v galerijním stylu. Uvidíte, že jsme ložnice a dětské pokoje zařídili skromně; postele a zrcadlo jsou po dědečkovi.“ Nad OSB deskami se zateplovalo minerální vlnou. Balkón také čeká na dokončení. Jak je tu s vlhkem? Zdi domu jsou vytažené už od podloží z nasucho uložených kamenů, na které kdysi chlapi položili dřevěné trámy. „Když jsem dělal přípojku vody, ukázalo se, že život domu, jeho vlhkost a kondice souvisejí se třmi prameny, které tečou pod domem. Kdybychom prameny odrazili, mohlo by se stát, že tlak v podloží klesne a stavba popraská. Neuváženým zbavováním se vodního režimu v podloží lze nadělat víc škody než užitku.“
ZVĚŘ, MADONY, OSOBITÁ SYMETRIE
„Být venku mě těší. Suchým pastelem vrstvím obrazy krajiny vyšnokubínského světa. Zakládám si na tom, že tvořím přímo na místě v bezprostředním setkání s odstíny a náladou krajiny. Vyšplhám se třeba několikahodinovou chůzí nebo na lyžích do Roháčů. Odpracuji si tam své na obraze a potom zase uběhne kus času, než sejdu dolů. Takovéto procházky jsou nejen ve prospěch autentičnosti obrazů, ale i mého zdraví, a přitom práce se suchým pastelem udržuje mou ruku ve cviku, v kreslířské kondici.
Jsem rodák z Banské Štiavnice. Mám ji v srdci, ve tvorbě. Nejen v štiavnických obrazech jsou často přítomná zvířátka. Ve Štiavnici, když si sedím a kreslím někde v uličkách nebo tam, kde se lidská obydlí „vjedno“ splétají se zahradami a s přírodou, přijdou se na mě občas podívat místní zvířátka. Zvědavá jsou, kdo jim přibyl do revíru. Občas se tváří jakože odtažitě, ale přitom mě pozorují, jindy si mě bez rozpaků přeměřují jako cizí element. Zde, na obrazu, za kocourem v pozadí, je kopie fresky z banskoštiavnické kalvárie,“ ukazuje Braňo jedno ze svých děl, na němž v hlavní roli pózuje kocour. Na dalším obraze je kohout a pastýř v zrcadlové symetrii jako projev zlostného vnitřního dialogu. „Víte, po pár hodinách v lese či v otevřené krajině, když jsem sám na jednom místě a tiše si dělám své, ukážou se domácí: medvědi, vlci se přijdou podívat, co tam vlastně chci, o co mi jde. Sami mi vcházejí do obrazů jako nositelé příběhu. Vždyť už se i nejednou ukázalo, že jsem seděl na křižovatce cestiček lesní zvěře“.
Příběhy vepsané do tváří a dávný způsob malby na dřevo
Na obraze „Jak Milan do lesa šel a sebe našel“ je vidět tvář krásného stařečka s bílým plnovousem. „Ten žil v dřevěnici celý život – vždy byl skromně oblečený, celý umytý, čistý na pohled a čistý svým životním nadhledem. Starosvětské tváře odcházejí ze života. I děvčátko z tohoto obrazu už vyrostlo. Na kopanicích jsem nacházel v jedné dětské bytosti chlapecko-dívčí typ. Mé modely se mi ztrácejí; děti s osobitými tvářemi dospěly a staří lidé zemřeli. Můj oblíbený model byl pastýř ze Zázrivé. Žil na zázrivské nejvýše položené samotě. Končitá. Tam jsou lidská obydlí tak vysoko, že kopaničáři první vidí slunce a poslední se s ním loučí. Rajčata tam pěstují, jeleni jim na ně chodí, v noci raději ani na latrínu nejdou, protože divá zvěř tak dupe a šustí, že neradno se jí plést do cesty. Toho pastýře ještě třicetiletého kdysi přivalil smrk. Přišel o oko a levou ruku, žena od něj odešla, sám vychoval své čtyři děti. Žil činorodý život. V poslední době u něj bydleli vnuci. Do kopanic se k němu šlo takovým chodníkem, který jen místní znají. Jít v zimě, bylo to jako v pohádce, pustit se strastiplnou cestou do hor bez jistoty, že se cesta někde neztratí nebo neskončí na neznámém místě. Na planině dával stařík k chodníku pro své vnuky „chojinky“, aby mohli kráčet přes závěje. Takoví lidé měli specifické tváře poznamenané plným životem. Ani tvář takové ženy, která si ještě i slepá dokázala okopat a vypěstovat brambory, už nenajdu. V těch lidech bylo stejně tvrdosti i poddajnosti. Drsnost lidem nebránila ve vzájemnosti a soudržnosti,“ zamyslel se Braňo. Nejen tváře připomínají starý svět a kouzlo pohádek, ale i dekorativnost v obrazech jako by se opírala o vznosnou ozdobnost gotických knih, někde čerpala z pravoslavné ikony.
„Symbolika ikon je silná, ikony se opravdu čtou. Atmosféra obrazů vzniká i díky tradičním postupům, které používám při své tvorbě. Až na křídový podklad nanesu temperu, 24karátové zlato, stříbro. Maluji na dřevěné desky, které mi chystá starý řemeslník z Liptova. Kdo koupí můj obraz, ten se stává mecénem mým a řemeslníků, kteří vyrábějí pro mě. Mecenáš umožní, aby se zachovaly staré techniky. Ty jsou věru zdlouhavé. Vyhotovení samotného obrazu trvá tři měsíce. Předtím ještě porazím lipku či starou jabloň a její dřevo nechám pět let zrát. Dovezu dřevo k truhláři, ten vyhotoví dřevěnou desku, ohobluje a vybrousí. Na vyrovnání povrchu dřeva potřebuji plavenou křídu se želatinou, jinak by skrz malbu prostupovala kresba a struktura dřeva. V dóze mám vždy nachystaný mletý vápenec. Než se deska zcela připraví na malbu, je třeba nanést padesát až sto jemných vrstev směsi křídy se želatinou. Trvá mi to týden. Zaschne vrstva, zabrousí se a znovu dokola. Až potom nanáším tempery. Každý jeden obraz se mění s denním světlem a nocí. Jak se světlo proměňuje, tak se i měděné či zlaté plátky obměňují v intenzitě, někdy působí jen jako stíny, jindy prozáří celý obraz. Jsou díla, kterým nejvíc sluší šero. I největší tmou nějaké světlo probleskuje.“
Text: Marína Ungerová :: Foto: Miro Pochyba
