Interiér

Jan Potměšil: Život nemá limity

Mnohdy až mezní životní situace odhalí, co se v kom skrývá: Silák se náhle projeví jako slaboch, zatímco z človíčka za groš kudla se vyklube hrdina… Mezi ty, kdo ve zkoušce osudu obstáli přímo obdivuhodně, patří i Jan Potměšil. Může snad člověk na vozíku vytěžit ze života více, než dokázal on? Vždyť ani většina „choďáků“ (tak říkají vozíčkáři těm, co můžou chodit) nežije s takovým elánem a tak naplno jako on…

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Jan_Potmesil_2Milující úplná rodina, dva synové, k tomu spousta krásné práce v divadle, v televizi i na FAMU a na konzervatoři, kde učí. Taky sport se vším všudy – plavání, jízda na kole či na lyžích, samozřejmě na těch speciálně uzpůsobených pro vozíčkáře

Donedávna jsem si myslela, že zcela zásadním a klíčovým bodem tohoto osobního úspěchu je mimořádný herecký talent, kterým Jana Potměšila obdařila příroda, a z něj plynoucí možnosti. Až v den našeho rozhovoru ba dokonce až před domem Potměšilových mi hlavou blesklo jméno – Marika Gombitová. Podobný osud, podobně výjimečný talent, avšak zcela odlišný způsob reakce na tutéž situaci – uzavření se před světem. Co tedy rozhoduje o tom, zda se člověk po podobné ráně zařadí mezi vděčné milovníky života nebo mezi raněné duše?

Přitěžující okolnost

Rodinný dům, v němž Potměšilovi už dvacet let žijí, stojí v poměrně příkrém svahu. Hned za vrátky je přitom cestou k domu potřeba zdolat pár metrů do kopce. Se zájmem sleduju, jak Honza Potměšil s namakaným hrudníkem za pomoci vytrénovaných rukou suverénně rejduje na vozíku, aby otevřel a zavřel vrátka a následoval mě směrem do svahu pod pergolu na zahradě.

„Zpočátku to byla spíše přitěžující okolnost,“ komentuje fakt své popularity v dobách, kdy se učil žít s vozíkem i na veřejnosti. Na hony vzdálen dnešní bravuře v zacházení se svým tehdy nově nastaveným tělem, neobratný při ovládání dvojice kol, na kterých byl najednou závislý v každé situaci, budil pozornost o to větší, oč známější tvář nosí. „Nejradši bych se propadl pod zem, když mě lidi poznali,“ vzpomíná. O to intenzivněji vnímal propast, která ho dělila od minulosti.

Jan_Potmesil_3Východisko jeho příběhu je v hrubých obrysech známé. Události během listopadu 1989, emočně vypjatý mítink na jedné ostravské vysoké škole, na který jel Jan Potměšil s Janem Kačerem. I jeho vlastní spontánní proslov ke studentům, v němž se snažil ze sebe vydat vše, aby je přesvědčil o prospěšnosti změn. Mimořádnost chvíle podtrhovala i venkovní kulisa. Dva dny po Mikuláši zůstávaly v napadaném sněhu stále patrné stopy lidové tvořivosti – vtipná říkadla, asociace, jež lidem naskakovaly, když stavěli do řady starý režim s právě „úřadujícími“ čerty. Pak přišla cesta prosincovou nocí autem zpět do Prahy a nehoda u Říčan. Vůz se několikrát převrátil, nicméně všichni vyvázli s relativně drobnými zraněními – až na něho. Zpočátku ho nemohli na místě havárie ani najít. Kolik vás bylo? Kdo chybí?, ptali se záchranáři. Chyběl on. Objevili ho až pod vrakem.

Svět dobré vůle

Probral se na lůžku na chodbě říčanské nemocnice. Za ruku ho držela půvabná sestřička. „Podržela mě tady,“ soudí. Pak střih. Upadl do hlubokého bezvědomí… Pravděpodobnost, že přežije? Méně než padesát na padesát.

Důležité a milosrdné okolnosti – tak charakterizuje fakt, že se vše odehrálo právě v té době. Na sklonku totality sice stále platily staré principy zacházení s pacientem, nicméně bylo dost odvahy je porušit. Možnost prohlédnout ho za daných okolností i na neurologii totiž musel tým lékařů zorganizovat de facto jako únos – potajmu, přes noc, aby ho do rána stačili vrátit. Šlo o to, že se mu v oblasti bederní páteře vytvořil hematom, tlačící na míchu; končetiny kvůli tomu ztrácely citlivost. Lékaři se přitom rozdělili na dvě skupiny. Jedna razila variantu hematom odstranit – s vyšší pravděpodobní, že přežije, ovšem s větším rizikem následných postižení. Druhá varianta – nezasahovat – dávala Janu Potměšilovi menší šanci na přežití, ale větší naději na lepší stav, pokud by se to povedlo.

Z bezvědomí se probral asi za tři měsíce. Vůbec nevěděl, co se stalo. „Václav Havel už je prezidentem.“ Tahle tatínkova věta zafungovala jako šém k oživení Golema. „Všechno mi rázem naskočilo,“ říká. Zásadním způsobem mu přitom pomohlo nejen to, jak u něj jeho blízcí sedávali a vyprávěli mu i během jeho bezvědomí, ale také jak mu zcela anonymní lidé přáli, aby vše dobře dopadlo. Svět dobré vůle byl tenkrát všude kolem.

Na co duše stačí…Jan_Potmesil_bunda

Dříve lítal Jan Potměšil od rána do noci, teď svedl než ležet a koulet očima. Zpočátku vnímal jen svoje tělo a postel, na níž ležel, časem i celý pokoj, pak také nemocnici, okolní svět… „Na co zrovna dušička stačila,“ shrnuje to. Na co duše stačí… – vlastně kardinální otázka. „Mnohdy to bylo na ostří nože, zda to bude tak nebo onak,“ říká Honza Potměšil. TAK jako naděje, ONAK jako beznaděj. Ať v rovině psychické či fyzické… Čím se to stalo, že ho jednoho dne zavalil pocit vděku, že přežil? Příval síly a energie? Těžko říci… Nicméně postupně se začal dostavovat pocit, že má-li vozík, pak – byť nemůže chodit – jeho život nemá limity. Dnes jako by to bylo zřejmé i nám ostatním. Vždyť dokáže třeba i jezdit na kole společně s rodinou – byť se jedná o handbike, který pohání síla rukou, nikoli nohou, může hrát divadlo, točit filmy… Taky lyžuje, hraje basket… Co za bolest a nekonečné úsilí stojí mezi současností a mezi bezmocí nehybnosti v říčanské nemocnici, už ovšem ví pouze on…

Ani jeho mimořádné nasazení by však nestačilo, kdyby neexistovaly pomůcky, které mu nahrazují standardní lyže, kolo apod. I to je důvod, proč se stal tváří značky Meyra, která tyto zdravotní pomůcky na míru vyrábí. A zapomenout nelze ani na věc přímo kardinální během jeho cesty k životu bez limitů: „Nešlo by to bez přijetí toho, co se stalo. Jakmile se litujete, ptáte se – Proč zrovna já?, pak ustrnete, nemůžete se posunout.“

Mimozemšťani na vozících

Jan Potměšil patří navíc k lidem, kteří sobě i ostatním vozíčkářům u nás prošlapávali cestu k vyšší kvalitě života. Vždyť za totality člověk vozíčkáře na ulici prakticky nepotkával…! „V 90. letech jsme byli jako mimozemšťani. Jezdím třeba na monoskibobu, který mi nahrazuje lyže. Museli jsme ale nejdříve přesvědčit vlekaře, aby nás pustili na vlek, a taky lidi ve frontě, aby nás nechali „předběhnout“, protože ze stejného místa jako oni se vozíčkář na vlek nedostane… Bylo to velké dobrodružství! Dnes už cítím změnu v celé společnosti. Jsou pryč časy, kdy jsme budili zděšení: Jé, ten chudák…! Bariéry v hlavě mizí. Je to i o tom, že když vozíčkář například sportuje, má pak lepší formu a nezatěžuje tolik systém. A naopak se on začíná ptát: Čím můžu být já platný společnosti? Znám třeba skvělé odborníky, kteří vnášejí obrovskou inspiraci do týmu, ve kterém pracují. Jiná věc je, že obstát stojí vozíčkáře větší úsilí, než zdravého člověka, protože mu to ráno trvá o hodinu déle se o sebe postarat a dopravit se do práce. To už je ale moje volba, protože možnost svobodné volby máte i tady – volby něco pozměnit, zlepšit. Jan_Potmesil_dumPatří to k tomu přijetí…“

Ten, co sílí s maléry

Život nemá limity, člověk ano. Jan Potměšil si to uvědomil jednou v létě, když hlídal svoje kluky. S mladším Janíčkem (tehdy rok a půl) na klíně vyjel vyvenčit psa Trnku před dům – jen tak bos. Najednou zaregistroval široký krvavý šrám za vozíkem. Přehlédl totiž, že mu jedna noha sklouzla ze stupátka a vleče ji po zemi. Odřel si prsty na kost… Hlavní teď bylo zadržet emoce, vyřešit situaci. Zajel domů, Janíčka uložil do postýlky, nouzově ošetřil zranění… Věděl, že se žena vrací domů, a může se tedy vydat na pohotovost.

„Za týden jsme měli jet s rodinou k moři – a nevzdali jsme to. Během prázdnin jsme nohu vyhojili. Takže opět – vše je možné,“ říká k té historce s vehemencí. „Teď už si ovšem nedovolím vyjet na ulici bosý.“ A tak zatímco leckdo by z takového maléru vyšel prostě odřený, on se tou zkušeností cítil zas o něco posílen a obohacen. Šťastný to muž…! To, jak vládne svým životem, mu může většina choďáků jenom závidět.

Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 11/2011

Komentovat

Nepřehlédněte