Že něco rozděluje společnost, to je módní fráze a dá se to říct prakticky o čemkoliv nebo o komkoliv. Platí to i o domácích zvířatech – ovšem je fascinující, jak rozdílně se na ně lidé dívají. Někteří je chápou jako chlupaté objekty, které jen jedí, spí a dělají nepořádek. Jiní naopak svého mazlíčka milují nade vše na světě.
Na jedné straně máme Ernesta Hemingwaye nebo Františka Ferdinanda d’Este, jejichž vztah k zvířatům zahrnoval toliko jejich střílení. U těchto dvou konkrétně lze mluvit až o patologickém lovení, kdy počty zabitých zvířat byly v řádu vyšších tisíců.
Na druhou stranu máme nedávno zesnulou bioložku Jane Goodallovou, která zkoumala šimpanze a projevovala nevídanou empatii a hlubokou víru v hodnotu života.
Dále herečku Brigitte Bardot (nedávno jsme o ní psali v magazínu Home Bydlení), která ochraně zvířat zasvětila svůj život a díky svému slavnému jménu se jí povedly velké úspěchy v oblasti zákazu nošení kožešin nebo průmyslového velkochovu a týrání zvířat.
A překvapivě zmíníme i jednoho českého fotbalistu. Jmenuje se Adam Gabriel a v Dánsku, kde hraje, zaujal tříhodinovým hrdinným odchytem migrujících žab na rušné silnici. Před smrtí pod koly vozidel jich zachránil 150.
Společné chvíle v přírodě posilují vztah mezi člověkem a psem – právě tato spolupráce měla podle odborníků evoluční význam už v pravěku.Zdroj: Marek Konvalinka
Někteří pro lásku ke zvířatům obětovali vlastní život
Samozřejmě bychom mohli popsat i příběhy mnoha lidí, kteří neměli tak slavní jména. Jistý muž v indické Bombaji obětoval svůj život, aby při řícení budovy zachránil svou kočku. Američan David Krieger se zastal psa, jehož neznámý muž týral na parkovišti. Postavil se mezi bezmocné zvíře a agresora – a násilník se chopil pistole a Davida zastřelil.
Různé extrémy – pro někoho je zvíře tvor méněcenný, jiný mu věnuje pomalu větší respekt a péči, než sobě samému. Chov domácích mazlíčků je speciální disciplína. Nepřináší žádné materiální výhody (ledaže chováte slepice nebo třeba včely), stojí to dost energie – přesto mnozí lidé tento koníček provozují.
Jak je to vlastně možné? Vědci říkají – hledejme odpověď v genetice a historii. Zvířata stála po boku člověka během procesu evoluce. Stavění prvních sídel, zemědělská revoluce, přechod k pokročilým typům společenství – u všech těchto důležitých historických milníků stál po boku člověka pes, nebo také kočka. Nikoli jako zdroj masa nebo kožešiny, ale jako partner plnící důležité úkoly.
Blízkost mezi člověkem a kočkou často vzniká přirozeně a vědci naznačují, že schopnost vytvářet takové pouto může být částečně zakotvena i v genetice.Zdroj: Marek Konvalinka
Lidé s větším soucitem se zvířaty mají speciální genovou výbavu
Láska ke zvířatům je často dána dědičností. Pejska měl dědeček, měl ho i tatínek, tak ho chovám i já. Je přirozené, že děti napodobují po odchodu z domova životní styl rodičů. Ale vědci zjistili, že nejde jen o hledisko výchovy – někteří lidé jsou geneticky predisponováni k vyhledávání společnosti zvířat.
V roce 2019 provedli studii na Univerzitě v Edinburgh. Zjistili, že lidé s větším soucitem se zvířaty mají speciální variantu genu pro oxytocin.
Už v neolitu se profilovali zvířecí milovníci. Přinášelo jim to výhody
Zdá se, že tytéž geny kolovaly v krvi lidí v období neolitu, kteří našli způsob, jak psy pohybující se kolem jejich obydlí využít pro praktické úkoly. Pohlídat dům před případnými zloději, pomoci při lovu zvěře nebo při pastvě. Ti, co měli největší talent pro chov, získali hodně – měli po svém boku šikovné a loajální pomocníky, kteří byli ochotni věnovat se svému úkolu ve dne v noci.
Někomu dělají zvířata společnost i při spaní.Zdroj: Marek Konvalinka
Ne všichni měli tyto genetické predispozice, to je jasné. Lidé měli ve společnosti různé role a třeba ti, kteří si za svou strategii zvolili válčení nebo krádeže, neměli důvod mít ke zvířatům žádnou empatii. I takoví mohli v evoluci uspět a jejich potomci dnes žijí mezi námi (a pravděpodobně žádného pejska nevlastní).
Další zajímavé vědecké zjištění říká, že lidé se zvýšenou empatií ke zvířatům mají zároveň často vysokou emoční inteligenci. Citliví lidé, kteří mají silné reakce na různé podněty, více tíhnou ke zvířatům.
A funguje to i obráceně. Psi a kočky potom dokáží svými instinkty rozlišit, která osoba představuje potenciální ohrožení, a která naopak dokáže pomoci uspokojit jejich potřeby. Zkrátka, pejskaři a kočkaři mají se psy a kočkami zvláštní oboustranné pouto.
Zvířata dokážou číst lidské emoce a reagovat na ně a tisícileté soužití s člověkem z nich učinilo citlivé společníky.Zdroj: Shutterstock/Sarah Verheul
Zvířata v nás čtou jako v knize
Ano, i na psech a kočkách zanechalo tisícileté soužití s člověkem své stopy. Čtou nás lépe, než jsme ochotni si připustit. Odezírají z našich obličejů naše emoce a dokonce je někteří dokáží napodobit.
Různé výzkumy zjistily, že když před psa postavíte dvě krabice se žrádlem, pustí se do té krabice, na niž jeho páníček reagoval šťastným výrazem, místo té, nad níž projevoval jeho pán znechucení.
Zvířata jsou tedy lidštější, než si myslíme. A lidštější jsou také ti lidé, kteří zvířata milují. To tvrdil i slavný anglický osvícenský prozaik Henry Fielding, který řekl doslova: „Nic nečiní člověka lidštějším než láska ke zvířatům.“
Galerie:
Foto: Marek Konvalinka, Shutterstock
Zdroje: https://vet.ed.ac.uk/roslin/news-events/archive/2019/animal-lovers-empathy-may-be-hardwired-in-dna, Článek v magazínu Květy (22.01.2026)
