Dostal jsem od něho velkou vzácnost – tři cibule bílé lilie. Kdysi to byla květina našich babiček, kvetla v každé druhé venkovské zahradě, v zahradách zámeckých i v podzámčí. Teď už ji najdete jen výjimečně, staré odrůdy jen ztěží odolávají náporu nynějších chorob a škůdců. Zasadil jsem ty tři cibule podle pokynů pana Tyle a pár let se radoval z jejich květů. Až loni je bylo třeba přesadit, poléhavé jehličnany je začaly dusit.
Letos nám vykvetly jen dvě, třebaže růžici z listů udělala i ta třetí. A bohaté to květenství zase moc nebylo. Proč? A tak jsme volali panu Tylemu a spolu s gratulací k červnovým narozeninám se dozvěděli, co nám tehdy kladl na srdce a na co jsme zapomněli. Není totiž lilie jako lilie. Ty orientální, trubkovité a všelijací kříženci se sázejí do hloubky, která má být dvojnásobkem velikosti cibule. Ovšem lilie bílá vyžaduje úplně jiné pěstování. Půda by měla být vápenitá, rozhodně ji nepotěšíte rašelinou. Snese i těžší, jílovitou půdu, ale nejdůležitější ze všeho je hloubka výsadby. Jakmile ji vysadíte hlouběji, přestává kvést. Vyhovuje jí poloha jednoho centimetru pod povrchem. Zasadíte a posypete trochou půdy.
Rychle jsme vytáhli na radu nestora liliářů nekvetoucí bílou lilii ze země, opravdu jsme na ni nasypali víc zahradního substrátu. Osvobodili jsme ji od té přebytečné půdy a vrátili do země. A budeme čekat. Příští rok snad vykvetou všechny tři. Vlastně určitě, vždyť to tvrdí pan Václav Tyle.
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 9/2012.
