Vaření

Cesta do bretaňského ráje (3)

Aneb O tom, jak jsme se rozloučili s Anne-Marie, byli nečekaně obdarováni a vyrazili poznávat krásy Bretaně, i o tom, jak se naše intimní večeře totálně zvrhla, a jak mi přišlo senzační nádobí od Lamarta k užitku i v kempu.

Pravidelní čtenáři mého občasníku z Bretagne už dobře vědí, že jsme s Vojtou vyrazili do Francie a náhoda nás svedla dohromady s Anne-Marie, která nás pozvala k sobě, do bretoňské vesničky na břehu Atlantiku, že jsme tu objevili restauraci Piera Lamarta, slavného šéfkuchaře, který za svého života vyvinul jedinečné nádobí, co nemá obdoby a hlavně že jsem s drzostí sobě vlastní tu a tam Francouzům i něco uvařila, naposledy jsme pro ně s Vojtou připravili typicky českou grilovačku. Všechno ale jednou končí, a to hezké vždycky hrozně brzy.

Deset dnů, které jsme strávili u Aničky Mařenky, uplynulo a my museli zvedat kotvy. Loučení nám vyrazilo dech. Že se rozloučila Anička, kterou jsme svatosvatě zavázali, že musí na revanš přijet za námi do Prahy, dal rozum, ale ona přišla půlka vesnice! A všichni přinesli nějaký dárek – a všechno to bylo k jídlu a k pití. Sýry, víno, zavařeniny, ale hlavně – nádobí. Rychle se rozkřiklo, jak nás s Vojtou nadchlo Lamartovo nádobí, a nic nepomohlo naše ujišťování, že v Česku se Lamart taky prodává – naopak. Oni vám byli tak hrdí na to, že na „jejich“ nádobí vaří i Češi, že nám snesli kde co. Ještěže má naše auto docela úctyhodné rozměry, všechno se tam naštěstí vešlo. Nadto nás Anička vybavila dokonalým itinerářem, co všechno ještě musíme v Bretagni vidět – určitě městečko Dinan, opevněné Saint-Malo a samozřejmě Mont-Saint-Michel, úchvatný odlivový ostrov s třípatrovým klášterem korunovaným věží kostela. Bylo to úžasné.

V Dinanu jsme okouzleně bloudili arkádami dřevěných hrázděných domů, donekonečna hleděli na nejstarší kamenný most ve Francii, procházeli se kolem řeky La Rance, fotili typické kamenné domky jako zjednaní – a především jsme se nedaleko městečka ubytovali v docela komfortním kempu. U Aničky to bylo skvělé, ale najednou jsme byli docela rádi, že máme taky čas sami pro sebe. Opájela jsem se vidinou příjemné večeře na nábřeží řeky v některé z nesčetných dinanských hospůdek, ale Vojta mi ty sny značně pomuchal. Uvelebený před stanem na rozkládacím lehátku líně poznamenal, že jemu se tedy naprosto nikam nechce, že má toho harcování dost a jestli by mi nevadilo, kdybych uvařila tady, v kempu. Tak, ne že by mi to zrovna vadilo, ale vidina kempového vaření prostě nebyla tak lákavá jako svérázný kolorit místní restaurace. Ale, znáte to – když chlap uvízne na mělčině, nevytáhne ho ani těžká technika, natož pak mé subtilní argumenty.

A tak jsem nakopla auto a dojela na trh, abych si Dinan ještě trochu užila. Jak jsem tak omámeně courala mezi malebnými stánky trhovců a čekala na kulinářskou inspiraci, dostavilo se osvícení: houby! Vojta může houby kdykoli, jakkoli, s čímkoli. A tady byla nabídka přímo královská. Mimochodem, věděli jste, že když chce ve Francii houbařit cizinec, musí se nejdřív vypravit na radnici a vyžádat si povolení od starosty? Za mě ovšem ranní směnu v lese odvedli trhovci, takže houby putovaly do košíku, k nim přibyly ještě nádherné hrušky, žluťoučké brambory a spousta dalších věcí, protože už jsem přesně věděla, co uvařím a upeču.

Reklama

Dá rozum, že jsem si nejdřív zašla obhlídnout kempovou kuchyňku, abych věděla, jak moc si můžu vyskakovat. Inu, jak to napsat citlivě, francouzské kempy se v tomto směru věru nepodobají kempům českým. Aspoň v tomhle měli kuchyň lepší, než máme my doma. Bylo tu, na cokoli jsem pomyslela, takže nečekaně žádná technická omezení. Z intimní večeře před stanem ale nakonec nebylo nic. Ne, že bych to nějak zpackala, právě naopak. Sotva jsem se pustila do přípravy večeře, začali se do kuchyňky trousit zvědavci. Francouzi nejsou tak bezprostřední jako Italové nebo Řekové, ze začátku si zachovávají důstojný odstup, ale když ho prolomíte, máte za chvíli pocit, že se znáte odjakživa. Má to ovšem jednu podmínku – musíte na ně mluvit francouzsky. Sebehůř, ale francouzsky. S angličtinou se tu vřelosti fakt nedočkáte. Abych to zkrátila, vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla pro pokrmy tady povětšinou neznámé, uskutečnilo se finále uprostřed kempu a večeřelo s námi asi dvacet dalších, strašně milých lidí ze všech koutů Francie a nádavkem dva Portugalci. Co jsem vlastně vařila?

Staročeský kuba v Lamartově skleněném pekáči s víkem Delica

Ze všeho nejdřív jsem propláchla pod studenou tekoucí vodou velké kroupy, zalila je vroucí vodou a nechala bobtnat (ideálně by to bylo přes noc). Na čtyři porce bych dala 300 gramů, v téhle situaci jsem ale dala pětkrát tolik. Mezitím jsem se věnovala dalším receptům. Když byly nacucané, slila jsem vodu, nalila hovězí vývar a uvařila kroupy do měkka. Scedila, propláchla. V Lamartově pekáči jsem rozehřála vepřové sádlo, orestovala v něm nadrobno nakrájenou cibuli, přidala kroupy, sůl, kmín, pepř, místo české majoránky zdejší „plevel“ tymián, utřený česnek a samozřejmě do měkka uvařené, nadrobno nasekané houby. Pak jsem to pečlivě spojila v jednolitou hmotu, ještě trochu dochutila (hlavně česnekem) – a bylo hotovo.

Houbové lasagne v Lamartově formě Stone s nepřilnavým povrchem

Vojta oloupal a omyl brambory a pod mým dohledem je nakrájel na asi dvoumilimetrové plátky. Vymyslel si zlepšovák – překrojil bramboru podélně, a pak už mu šly tenké plátky báječně. Já zatím nalila do dvou Lamartových hliníkových kastrolů Hard (nezapomeňte, co na večeři čekalo lidí!) mléko (na čtyři porce 300 ml), smetanu (na čtyři porce 500 ml), osolila, opepřila a přivedla k varu. Do vroucí bílé tekutiny jsem vhodila brambory a za stálého míchání vařila asi šest minut. Nezapomněla jsem ochutnat – brambory po uvaření musí mít lehce slanější chuť. Všehochuť hub jsem nakrájela na větší kousky, do Lamartova rendlíku Hard jsem dala máslo, rozhřála ho a houby orestovala – pozor, ne do bezvědomí, jen zlehka. Pak jsem je mírně osolila, opepřila a přidala tymián. Čtyři zapékací formy (to je jak na svatbu!) jsem vyložila papírem na pečení, na dno dala vrstvu brambor, pak vrstvu hub, strouhaný sýr – úžasný zdejší, doma bych dala čedar – a nakonec ještě jednu vrstvu brambor, a celé jsem to zalila smetanou a mlékem, které mi zbyly po vaření brambor. Šup s tím do trouby na 200°C asi na 40 minut.

Staročeské bramborové lokše v Lamartově svítivě žluté nepřilnavé pánvi Multicolor

Vojta lokše miluje a Francouzi, kteří je ochutnali poprvé, se po nich mohli utlouct. Brambory ve slupce jsem uvařila do měkka, nechala vychladnout, oloupala a nechala Vojtu, ať je na jemném struhadle nastrouhá. Osolila jsem a přidala hladkou mouku (asi čtvrtinu váhy brambor). Vymíchala jsem tužší těstíčko a rozdělila ho do kuliček. Ty jsem pomoučnila a rozválela na co nejtenčí placky. Lokše se pečou na rozpálené suché pánvi a jakmile jsou hotové, potřou se rozpuštěným sádlem a… už vám je berou z ruky.

Hruškový závin s rozinkami a ořechy na Lamartově plechu na pečení Stone

Štrůdl z hrušek je boží – kdo je konzervativní jablečňák, měl by to zkusit. Listové těsto rozválím na tenký obdélníkový plát, posypu strouhankou, na kterou pak nakladu nastrouhané hrušky ochucené cukrem, vanilkovým cukrem a skořicí. Na to přijdou drcené vlašské ořechy a rozinky. Boční okraje těsta přehnu dovnitř, zavinu do roličky a přendám na papír na pečení a položím na plech. Na pár místech propíchnu vidličkou a potřu rozšlehaným vejcem. Pak s tím hned do trouby a péct asi půl hoďky na 180°C, dokud těsto nezezlátne. Posněžit moučkovým cukrem, ozdobit mátou.

Vaše Martina

ZDROJ: PR článek společnosti FAST ČR

Komentovat

Nepřehlédněte