Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
Tam, kde bydlí srnky
Protože jsme na místo dorazili jako první, ostýchavě obhlížíme zděné stavení, někdejší statek. Navazuje na ně otevřená roubená stodola s vytesaným letopočtem 1756. Pozor! Pod její střechou se proti světlu rýsují obrysy naprosto nehybné srnky. Že by dřevěná? A přece je živá! Mizí ve křoví. „Ta tu bydlí,“ vysvětlil nám později náš hostitel a člověka hned napadlo: Tady nebude velký provoz… Nicméně stavení je pod dohledem; jen jsme se objevili, hbitě dorazil i soused a „hodil řeč“…
Zapříčinil to listopad 1989, že rodina přestala mít čas pravidelně sem jezdit na víkendy a trávit tady větší část prázdnin. Čas oponou trh´ a disident a někdejší novinář Jiří Dienstbier starší, otec možná budoucího prezidenta, se z postu topiče přesunul na post ministra zahraničí. Život rodiny Dienstbierů nabral zcela nové obrátky… Tehdy dvacetiletý syn Jiří, student strojní fakulty, se zbavil zátěže kádrově nevyhovujícího otce a hbitě se přihlásil na práva. Po studiích až do doby před dvěma lety také pracoval v advokacii. A vedle toho se ovšem angažoval v politice… „Jinak bych ani nemohl…“ říká.
Do politiky se narodil
Angažoval se v ní ostatně už dříve. „Do politiky jsem se vlastně narodil,“ naráží na fakt, že oba rodiče byli po roce 1968 součástí českého disentu. Jako student tak logicky pomáhal organizovat legendární demonstraci na Albertově v listopadu 1989, za studenty byl také navržen v rámci Občanského fóra do polistopadového parlamentu. Spoluzakládal Občanské hnutí. S vševědoucností generálů po bitvě lze dnes téhle polistopadové garnituře leccos vytýkat, pohříchu však zůstali dodnes partou těch nejslušnějších z politických osobností nové doby. Po zániku OH vstoupil Jiří Dienstbier ml. do ČSSD, kde je dnes místopředsedou. V roce 1992 však cíleně usekl slibně nastartovanou, čistě politickou kariéru, rozhodl se jít studovat a poté se stal již zmíněným advokátem. Nechtěl být tak záhy „politikem na plný úvazek“.
Z jeho dětství by si člověk skoro mohl dělat legraci, tak kladně jako kluk působí. Od jedenácti let například choval včely. Dodnes má na půdě chalupy skříň s desítkami rámečků s plástvemi uvnitř. „A tady jsem měl šest nebo osm záhonů,“ rozmáchne se rukou nad vysokým býlím hned za plody bohatě obsypanou jabloní. Coby teenager zde totiž pěstoval zeleninu – skoro se chce říct ve velkém. Vždyť sklízel desítky kil vlastních rajčat, okurek, paprik…! A maminka si ještě přisadí: „Nikdy jsem ho nepřistihla při lži…“ Domyslíme si tedy sami nějaké ty rozdupané bábovičky na písku, rozlité kakao ve školce, odmlouvání paní učitelce, rozbité sousedovic okno či spolužáka, co „dostal do držky“…
Magické prostory
Přišla chvíle k posezení v chalupě. Dienstbierovi ji koupili na začátku 70. let i s babičkou na dožití, a taky s nájemníky zas ještě v jiné části domu. Oprýskané stavení zvenku nic moc neslibuje, o to příjemněji nás zaskočí magie vnitřního prostoru. „Tady bývala souvislá zeď, ale jak jsme oklepávali omítku, ukázala se tu klenba zazděného okna mezi místnostmi, tu zazděné dvěře, chlebová pec nebo černá kuchyně…,“ vypočítává pan Dienstbier rozličné prvky, jež obohacují vzhled hlavní místnosti v přízemí; spolu s nábytkem i ostatním zařízením vytvářejí nečekaně magickou atmosféru. Těžko říci, z čeho plyne. Jednotlivé kusy nejsou žádné drahocenné starožitnosti, není tu mnoho barev neřkuli ozdob – „jen“ specifický genius loci, naplněný harmonií a klidem. Člověk si mimoděk představí, jak tu asi sedávali blízcí rodinní přátelé, jako Michal Reimann, Rudolf Slánský ml., Ladislav Lis Pavel Rychetský, Luboš Dobrovský, Takové strejdy a tety, jako měl malý Jirka Dienstbier, neměl jen tak někdo… A tak není divu, že se do zásadnějších úprav rodina nehrne. Mají strach, že by duše domu utrpěla.
Časy poklidu i neklidu
Hlavní místnost v patře představuje cosi jako obývák. A stejně jako v přízemí i zde směs starého nábytku a nejrůznějších předmětů na hraně mezi bazarem a starožitností vytváří konejšivý dojem poklidu zašlých časů. Naopak neklid dob předlistopadových připomínají provokující Jiránkovy kresby po stěnách; Jedna obhroublejší s obrázkem Aurory nakřivo pěkně vytáčela estébáky, kteří sem v těch časech zhusta přicházeli prudit.
Usedáme ke stolu, kde paní domu hbitě připravila pohoštění. A ještě je tu devatenáctiletý syn Jiří, student gymnázia Jana Keplera. Výška 195 cm, noha číslo 47. Maminka Zuzana se hřeje na zápraží; fotit se nechtěla.
A tak si ještě doprohlédneme dům. Třeba největší záchod v Evropě – regulérní WC, umístěné v rozlehlé maštali, jejíž stěny tvoří předůkladné pískovcové bloky. Anebo půdu s původními trámy; i zde je vytesán letopočet, tentokrát 1860. Původní jsou všude také dveře. Za kuriozitu lze pak považovat malovanou skříň hned u vchodu. Nejde o selský nábytek, zdobený obvyklými motivy, ale o nízkou skříň, na jejíchž dvířkách je v barvách vyvedená karta z mariáše. „Skříň na kresby po dědečkovi, který byl malíř,“ jak se dozvídáme.
Pomyslné dědictví
Musí to být snad cosi přímo v genech ta touha angažovat se v politice. A chce to pořádnou dávku optimismu stále věřit, že lze věci měnit k lepšímu. Jiřího Dienstbiera lze přitom těžko podezírat, že ho tím směrem ženou postranní úmysly. „V advokacii jsem vydělával více, než jako senátor,“ utrousí mimoděk. Bůhví, jak přitom ještě v politice „dostane naložíno“… Stačí vzít v úvahu samotnou kampaň, nezbytné útoky soupeřů či medií… Pomyslně naložíno pak dostane i tehdy, pokud v boji o prezidentský úřad zvítězí. To by ostatně představovalo nálož vůbec největší – pro člověka plného ideálů jistě. Kdo ví, zda mu nějaký ten pomyslný štulec neuštědří i některý ze stranických kolegů. Vždyť charakteristické pro Jiřího Dienstbiera je, že má svým osobním přesvědčením pevně dané limity, kam je ochoten zajít – bez ohledu na stranickou příslušnost.
Pokoušíme limity
Jeho limity v jiném směru pokoušíme i my při focení snímku na titulní stranu. Fotograf mu vrazil do dlaně důkladné poleno a patřičně ho našteloval v zájmu objektivu. Pan Dienstbier má řeči: „Takhle se polena nenosí…“ Fotograf se však nedá. Člověk si mimoděk představí, co „polen“ či přímo „klád“ bude Jiřímu Dienstbierovi ještě naloženo a půjdou o hodně hůř do ruky… Ale sám zvolil!
Naše návštěva je u konce. Střídají nás ovšem kolegové z Lidovek, a tak je zas ještě o nějakou chvíli odložen okamžik, kdy se srnka bude moci vrátit na své stanoviště ve stodole. Nás tady ovšem čeká už jen sympaticky pevný stisk jednou možná prezidentské ruky a vzápětí opatrně vyjíždíme z louky před chalupou na úzkou silničku. Když tu si fotograf Štěpán upřímně povzdechne způsobem, který mě hlasitě rozesměje: „Tak ti nevím, jestli se takhle slušnej člověk může stát prezidentem…“
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 10/2012.
