Připravila: Mirjana Červenková, foto: www.hermina.cz
Kolikrát jste se vlastně stěhovala?
Z pražských Vinohrad jsem přesídlila na Nové Město a odtud po smrti maminky do Ameriky. A protože mě pak nevzali na vysokou školu, na překladatelství a tlumočnictví, a měla jsem volno do dalších přijímaček, jela jsem do Německa za přítelem Thorstenem. Založili jsme skupinu Die Happy, vzali se, později rozvedli, ale už jsem tam zůstala. Když jsem se po 17 letech života v Německu rozcházela s popovým zpěvákem Sashou, celá smutná jsem přijela na skok do Prahy, kde mi nabídli roli v muzikálu Mona Lisa. Na to navázalo porotcování v Super Star a další muzikály. Uběhly dva roky, a i když pořád jezdím do Německa koncertovat s kapelou, bydlím znova na Vinohradech, blízko mé kamarádky Klárky, mých Riegrových sadů, mých oblíbených kaváren a obchůdků. Sečteno a podtrženo – sedm stěhování. Zatím…
Bez čeho není byt bytem?
Bez světla. Nesnáším tmavé díry, chřadnu v nich jako kytka bez slunka. Když jsem zpívala v muzikálu Krysař, pronajali jsme si s Thorstenem v Praze byt v tmavém a vlhkém suterénu, kde nás navíc dvakrát vykradli. V současném bytě na Vinohradech násobí pocit světla bílé stěny a bílý nábytek, hnědý je jen kulatý stůl po pratetě a klavír. Kuchyň je světle zelená a ložnice, kde mám růžový obraz po mamince, je celá růžová, včetně váz i povlečení. Jsou to barvy jara a já sama jsem taky jarní, narozená v dubnu, kdy voní hlína na zahradách a všechno kvete.
No, na zahradě při pletí si vás moc představit neumím.
Jsem typický Beran, nadchnu se pro milion věci, horší je to s jejich dokončením. V Německu jsem ale doopravdy pěstovala rajčata, dýně, hrášek i koření a snila o zahradě s lučními kytkami, kvetoucími kaštany a ořechy.
Vynikáte v něčem z oboru „ženských prací“?
Kdysi mi tatínek (Petr Janda, frontman skupiny Olympik) koupil šicí stroj, ten mám pořád a dokonce ho docela ovládám! V Německu jsem ušila sobě a tchánovi bundu, i s podšívkou a límcem, dnes už bych to nedala. Dokonce jsem i pletla, ale nic nositelného nedopletla…
Jste typ, který si všude věší nějaké obrázky a fotky?
Nechala jsem si zvětšit a zarámovat fotky maminky. Jinak, mé velké fotící téma jsou kytky a západy slunce, taková ta chvíle, kdy všechno dostane jemně oranžový nádech.
Jednu kytku máte vytetovanou na paži…
Tetování už ke mně patří, ale pokud bych se znovu rozhodovala, tak bych do toho nešla. Kdyby bylo možné dát to mávnutím proutku pryč, nechala bych si jen tu sedmikrásku na paži, ta by mohla být i větší a nevadí mi ani to sluníčko kolem pupíku, ale aztécký kalendář na lýtku bych oželela. Je to moc velké a já mám navíc v poměru k tělu hubená lýtka.
Stejně trvale jako tetování k vám patří pejsci. Jméno toho většího – Katze je ovšem matoucí, není to kočkopes?
Když jsem to jméno na dovolené vymýšlela, snad jsem měla úpal nebo rovnou tropický amok. Ale tady v Čechách je zvykem něžně nazývat „kočička“ všechno malé a roztomilé – a to ona je. Slyšela jsem už ale také, že někdo dal kočce jméno Pes. Asi byla velká a bojovná. Můj druhý pes byl od prvního pohledu legrační, proto je Kašpar. Nevěděla jsem, jestli bude hezkej nebo ošklivej, vypadal každý den jinak, prostě kříženec. Pán, co mi hlídá Katze,když jsem na koncertech po Německu, mi v zimě volal, že vidí pobíhat štěně u silnice, vyfotil je, poslal mi snímek, já se zamilovala a už bylo moje.
Co všechno vám doma veselá dvojka zničila?
Představte si, že Katze vůbec nic! Přitom o teriérech se říká, že koušou lidi, ohryžou židle, žvejkají boty… Zato Kašpar je divoch! Přijdu domů, zapnu televizi – a ticho. No jasně, Kašpárek překousal kabel! Tak jsem mu nasypala na podlahu psí hračky, poničené už od Katze (kdo si hraje, nezlobí) a výsledek je, že Kašpar si zamiloval utrženou nohu od plyšáka.
Jste přísná psí vychovatelka?
Spíš poučená. S výcvikem se má začít od štěněte. Nemyslím tím povely „sedni“ a „přines“, ale má se mu ukazovat, co smí a co ne. Když pes kouše do boty, je hloupost dát ji na skříň. Trenérka v Německu mi radila: Nechej mu botu a řekni „nesmíš“.
Karel Čapek krásně psal, jak se psi podobají svým pánečkům…
Ano, jsem Katze i Kašpar dohromady, rozdíl je jen v tom, že když mě předběhnou ve frontě, nekoušu. Na mou duši, na psí uši.
V bulváru psali, že to s péčí o psy i s prací trošku přeháníte, údajně proto se s vámi rozešel váš přítel Viktor Mráz, dřívější partner Mahuleny Bočanové…
O nás dvou už napsali tolik pitomostí… Štvalo je, že jsme neuvedli pravý důvod rozchodu, ale to se nedá nic dělat. Nebyli jsme pár, co vymetá společenské akce, který posílá bulváru své fotky z dovolené… Jenže když na vás nic nemají, tak si to vymyslí. Kolikrát já už byla „těhotná“! Dokonce prý v nějakém plátku stálo, že jsem po rozchodu utekla do Německa nechat si udělat potrat…! Děti si samozřejmě přeju, ale nechám to plynout a dávám si čas.
Je bulvár stejný i v Německu?
Tam vás nesmí nafotit ani na vaší zahradě, za vraty začíná váš nedotknutelný privát. Pokud si to někdo dovolí, vysoudíte balík. V Česku chybí účinné zákony na ochranu osobnosti. V Německu by se nestalo, že by dali s hnusným komentářem na titulní stranu sedmileté dítě, které nemůže za to, co jeho rodiče dělají. V roce 2001, když umřel můj bratr, což byla pro nás všechny šílená bolest, nafotili jeho hrob a připsali, že táta je hajzl, protože mu nenechal ani vyrýt nápis. Tenkrát mrzlo a ty práce se kvůli tomu zadrhly, ale oni měli senzaci. To je opravdu hodně citlivé, takže to prostě zabolí.
Jak vás tak poslouchám, nemáte chuť zase zmizet do Německa?
Nevím, myslela jsem, že se nikdy nevrátím do Čech a jsem tady, takže kdoví, záleží na tom, jaké národnosti bude příští partner. Za mužem svého srdce půjdu skoro kamkoli.
Máte svůj typ?
Nikdy se mi nelíbili hezouni, ale chlapi se šarmem. Chodila jsem i s klukem, kterej byl tlustej… V mém životě byly čtyři důležité vztahy a každý z těch mužů vypadal jinak. Jedno ale bylo společné – ráda k mužům vzhlížím, potřebuju k nim cítit respekt a obdiv. Je fajn, když chlap dokáže bouchnout pěstí do stolu, umí všechno zařídit a je na něho spoleh.
Rozcházíte se s muži v dobrém nebo ve zlém?
Jedině v dobrém! Bývalý manžel Thorsten je můj nejlepší klučičí kamarád, stejně jako Sasha. Přece koho člověk miloval, toho nemůže nenávidět, pokud na vás neudělal podraz… Se svými bývalými se můžu bavit o jejich láskách a úplně o všem.
I s Viktorem Mrázem?
Zatím si dáváme odstup, je to moc čerstvé. Ale ohromně mi imponoval. Už jen taková hloupost… Sasha neměl řidičák, věčně jsem ho musela někam vozit. Návrat z turné, já utahaná a on: „Miláčku lednice je prázdná, zajedeš nakoupit?“ Když jsem začala chodit s Viktorem, vyzvedl mě na letišti a jelo se na výlet. On u volantu, já se vezla jako královna, vzal s sebou i kafe! Musela jsem se sama sobě smát, jak mě bavilo, že řídí, což je u většiny mužů normální.
Zažila jste smrt maminky a bratra, jste dnes odolnější proti životním pohromám?
Jsem. Ve srovnání se smrtí nejbližších je každá „tragédie“ směšná. Na hřbitov chodím málo, je mi tam smutno, říkám si, že jsou oba radši, když na ně vzpomínám a směju se, než když u hrobu brečím. Já tam vždycky zahrabu pod kamínky dvě cigarety, aby si se mnou zakouřili…
Je ve vás něco z mámy?
Máma byla úžasně rodinně založená, to mi předala. Už vidím, jak se starám o muže a děti, jak mám na Velikonoce na ošatce vajíčka a o Vánocích krásnej stromeček, cukroví… Po mámě mám bradu, rty, oči, lícní kosti, jen do jejích 172 cm mi chybí 9 cm, jsem malá po tátovi. Táta mi fandí; čím jsme starší, tím víc si rozumíme. On je teď šťastný, úplně září, jak má to miminko. A já si dobře rozumím s jeho třetí ženou Alicí i s druhou ženou Martinou.
S otcem jste nazpívala píseň Dotyky slávy. Chystáte další společný projekt? A jak si vzájemně kritizujete práci?
Zatím nic nového nechystáme. Přece jen by se to s prací v rodině nemělo přehánět. Táty si strašně vážím, jeho talentu, vytrvalosti, lásky k životu a k muzice… On mě kritizuje rád, ale tak to má být, i když to není vždy příjemné.
Kdybyste měla napsat seznam hostů na svoji příští svatbu, koho byste pozvala?
Rodinu, bývalé partnery, kamarády, některé kolegy z divadla a určitě celou kapelu Die Happy… Ježiš, to by byly mraky lidí, já se už asi nikdy nesmím vdávat!
Kdo vlastně vymyslel název kapely?
Thorsten. Die Happy znamená „zemři šťastný“ neboli žij naplno, abys jednou, až budeš na konci, nelitoval, že jsi něco prošvihl.
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č.5/2011
