Interiér

Josef Váňa: Největší z žokejů

Náš příchod zastihl Josefa Váňu na koni. „My si vás rovnou vyfotíme,“ navazuji na pozdrav. Osminásobný vítěz Velké pardubické však reaguje překvapivě: „Tak ale honem, už toho mám plné zuby…“ A najednou mi to došlo: Vždyť má zlomenou nohu a spekulovalo se i o konci jeho kariéry.

„Ježíšmarjá,“ zděsím se, „mně se zdálo přehnané, když jsem četla, že chcete do měsíce sedět zas na koni… Vždyť to ale ještě ani měsíc není…!“ „Jezdím od minulého týdne!“ volá na mě pan Váňa ze hřbetu koně, obíhajícího dvůr, „ale jenom Tiumena; ten je hodnej, ten mě neshodí…“

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský

Josef_Vana_berleA pak se nám naskytne pohled pro bohy… Pan Váňa po nás mrkne vesele očkem, zatímco mu k boku nyní již pokojně stojícího koně přistavují stupínek. „Bez asistence se teď při sesedání neobejdu,“ utrousí a přehodí zdravou nohu přes koňský hřbet k noze zlomené. A než definitivně došlápne na stupínek a odtud na zem, nechá si podat berle. Absurdita chvíle mě přemůže, takže se musím omluvit: „Promiňte, že se tak směju…“ A to ještě netuším, co se dozvím za chvilku – že onu zlomeninu si Josef Váňa nenechal dát do sádry! „To už jsem jednou udělal,“ vysvětluje svůj odpor k sádře, když vzpomíná na jinou z mnoha svých zlomenin, „a málem jsem při tom umřel.“ A než si s námi začne povídat, sundá si dokonce i tu ortézu, kterou si nandal, než nasedl na koně.

Ten, co ve všem vyniká

Před cestou na Karlovarsko, kde Josef Váňa žije, jsem si o slavném žokejovi přečetla kde co. Překvapil mě: Tenhle mužský by byl zajímavý i bez Velké pardubické! Typický malý velký muž! Ačkoli co se jeho vojenské míry týče – míval metr sedmdesát jedna – býval na žokeje skoro přerostlý. To až zranění v podobě zlomené páteře a přibývající věk mu ubraly doposud deset centimetrů. Úctu by ale podle mě vzbuzoval, i kdyby měřil třeba metr dvacet. Protože ať tenhle mužský přišel v životě kamkoli, dříve nebo později tam vynikl – a vůbec u toho nemuseli být koně… A tak už mě vlastně nepřekvapí, když projdu diskuse na bulvárních internetových serverech, kde se i na anděla najde kyblík hnoje, že na adresu Josefa Váni si tam přečtu jen slova plná uznání a respektu.

Josef_Vana_kunNadaný na všechny sporty

Talent na sport projevoval Josef Váňa odmalička. „Já jsem z Valašska. Tam má každý malý kluk lyže a spouští se z kopců.“ V šestnácti hrál pro změnu fotbal, konkrétně okresní přebor za Slavoj Slopné, odkud pochází. „Po první zlomenině jsem ztratil rychlost,“ vzpomíná, „ale vydržel jsem i dva zápasy za den.“ (Člověk by řekl, že má v sobě něco zátopkovského, nicméně pokračujme…) V roce 1976 byl Josef Váňa členem vítězné hlídky Horské služby Praděd na soutěži v Krkonoších a o dva roky později se to samé opakovalo ve Vysokých Tatrách. Tamtéž vyhrál závod v obřím slalomu. Startoval i na Jizerské padesátce a Jesenické sedmdesátce. Je kapitánem fotbalového týmu žokejů. V trámci udržování kondice Josef Váňa plave. Loni se nadchl pro bruslení na kolečkových bruslích…

Už nikdy neotevřu knížku!

V dětství jezdil na všem – na kozách, kravách, koních, prasatech. Že by se chtěl stát žokejem, ho tenkrát ale nenapadlo, i když se vyučil ošetřovatelem zvířat. Vojna ho ale zavedla úplně jiným směrem. Aby se vyhnul klasické vojenské službě, chytil se náboru v kasárnách a upsal se, že bude patnáct měsíců pracovat na stavbě televizního vysílače na Pradědu. (Do této éry také spadají sportovní úspěchy s hlídkou Horské služby.) Odsud byl jen krůček k práci strojníka lyžařského vleku. Chytrý, pracovitý, cílevědomý… Postupem času se tak stal vedoucím celého lyžařského střediska. „Musel jsem si kvůli tomu udělat průmyslovku – dálkově, v Bruntále. Čtyřky a pětky u mě byly normální,“ chytá se pomyslně za hlavu. „Hrozně se za to dnes stydím, ale holt jsem odmaturoval… Zařekl jsem se pak, že už nikdy neotevřu knížku!“

Konečně u koní

Ke koním se dostal náhodou – přes jiný sport. Trénoval v létě na kole kvůli cyklistickému závodu Do sedel Jeseníků. „Bavilo mě to, jezdili tam i kluci ze Závodu míru,“ vypráví, „a při tréninku jsem viděl někoho na koni; byli to kluci – četníci. A tenkrát mě to chytilo za srdce. Poprosil jsem je, aby mi koně půjčili. Divili se, když jsem přeskočil ohradu.“ Rozhodující chvílí v počátcích jeho koňské kariéry se stal okamžik, kdy na státním statku ve Světlé Hoře zakládali jezdecký oddíl. Ve volných chvílích mu tam dovolili jezdit. „A za dva roky jsem už nic jiného nedělal…“ V roce 1979 jel první dostih a hned také zvítězil. Ve Světlé Hoře přišel dohromady i s legendárním koněm Železníkem

Co se soukromí týče, byl tehdy poprvé ženatý a měl prvního syna. Ten sice s tátou začal jezdit a šlo mu to, jak dnes jeho otec vzpomíná: „Vyučil se dokonce kovářem, ale nezůstal u toho. Pracoval nějakou dobu v USA a teď dělá u Toshiby v Plzni. Zato jeho syn – můj vnuk – má ke koním vztah. Když přijede, vždycky se chce svézt na Bile; ta je hodná, takovej obětní beránek, ta svezla i pana Sapíka…“

Syn mě nemůže porazit!

Změny ve společnosti po roce 1989 mnohde z gruntu změnily vztahy mezi lidmi – a ne vždy k dobrému. Josefa Váňu štvaly náhle zhoršené pracovní vztahy natolik, že když dostal nabídku na angažmá v Německu, přijal ji. To už byl podruhé ženatý s manželkou Pavlou, téměř o dvacet let mladší, také „koňařkou“. Spolu mají další dva syny. Starší Martin jezdíval dokonce nejlíp ze všech synů, ale vyklubal se z něj rodinný intelektuál, co si jako kluk pořád četl pod peřinou a nakonec utekl k babičce na Moravu studovat archeologii. „Martin všechno ví,“ říká o něm jeho otec, „a vyřeší každý problém.“ Nejmladší Pepča je skvělým pokračovatelem rodinné žokejské tradice. „Nechce být druhý, tak vzal angažmá v Itálii,“ uculuje se Josef Váňa. Nicméně sotva deset dnů před zveřejněním tohoto článku vyfoukl první místo na dostizích v Itálii svému synovi právě on. A obavy, že by ho snad Pepča jednou porazil ve Velké pardubické? „To se nemůže stát, protože mu nedám lepšího koně,“ reaguje Váňa starší vesele. Těch koní mimochodem opečovávají manželé Váňovi na dvou různých statcích celkem 170! Oba jsou tudíž natolik zaměstnaní, že se doma sotva potkávají a i na dovolenou může odejet vždy jenom jeden, aby ten druhý mohl doma firmu i vše ostatní ohlídat.

Dobré a špatné energieJosef_Vana_Pyramida

Pozorný člověk by mohl jak v domě, tak ve stájích zaregistrovat pyramidky, zavěšené pod stropem. Josef Váňa věří v pozitivní energii, která z nich vychází. Životní zkušenosti ho opravňují k tomu, aby bral vážně fenomén dobrých a špatných energií. Před dvaceti lety totiž začínal se šesti koňmi jednoho Němce. Pak se nepohodli, Němec si koně odvedl a on musel začít s novými zvířaty. Neměl ovšem dost peněz a mohl si tak dovolit jen čtvrtiřadé koně. Že z nich dokázal udělat koně špičkové, se stalo díky energii vulkánu Vladař, který je nedaleko a koně se po něm pravidelně prohánějí.

Pomohly až pyramidky

Pyramidky mají ovšem jinou historii. Když si Váňovi pronajali statek, na kterém jsme Josefa Váňu navštívili, držela se jich řada zdravotních problémů. On měl trable se zády, manželka trpěla ženskými problémy, zvířata ve stájích byla stále neklidná, v jednom boxu kůň nikdy nespal… Od lidí, co na statku v minulosti pracovali, se dozvěděli, že zde chovaní býci vždycky platili za nejzlejší zvířata… Problém dostal jméno – patogenní zóny. Postupně se propracovali k firmě, která je s pomocí speciálních zařízení dokázala odstínit. Avšak opatření, jež měla fungovat deset let, přestala účinkovat už za tři roky. Konečně narazil Josef Váňa na pána s pyramidami – a osvědčily se dokonale. Dnes už si navíc s pomocí virgule najde vodu i patogenní zóny sám. Po tom, co zažil, taky neváhal přesunout stavbu už rozestavěného domu o patnáct metrů dál, když vyšlo najevo, že základy jsou zbudované v místě, kudy prochází patogenní zóna.

Nudná pardubická?

Tak přejmenovali novináři slavný dostih v okamžiku, kdy se kvůli zlomené noze Josefa Váni začalo počítat s tím, že se letošní ročník bude muset obejít bez něj. Ačkoli od člověka, který si zlomenou nohu léčí bez sádry a ze čtvrtiřadých koní vychovává špičkové, se můžeme vždy ještě dočkat pořádných překvapení. Anebo že by tentokrát aspiroval na vítězství ve Velké pardubické Josef Váňa mladší?

Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 7-8/2012

Komentovat

Nepřehlédněte