Interiér

Antonín Panenka: „Moc děkuji své ženě!“

V každé sféře – ať jde o film, vědu, literaturu, malířství, popmusic, divadlo… – se najdou jedinci, které zná prostě každý bez ohledu na to, že jinak třeba o dané oblasti neví vůbec nic. Co se sportu, konkrétně fotbalu týče, patří u nás mezi takové osobnosti také Antonín Panenka.

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský 

Antonin_Panenka_dum„Já si nic nepamatuju,“ pomyslně se chytá legendární fotbalista za hlavu, když se začnu vyptávat, „pamatuju si akorát věci kolem fotbalu, jinak mám zmatek.“ A vlastně není divu… Tak intenzivní životní fázi, zahrnující i titul mistra Evropy a pověstný Vršovický dloubák, může sotva co ještě překonat! „Musím ale poděkovat své ženě,“ překvapuje mě můj hostitel. „Ten svůj zajímavý fotbalový život jsem mohl žít jen díky tomu, že jsem se na ni mohl vždycky spolehnout, že se starala o domácnost, o děti, vytvářela nám zázemí… Její každodenní život už tím pádem tak zajímavý nebyl.“  

Zelenobílý osud

Láskyplně popsal dětské fotbalové začátky Antonína Panenky v jeho stručném životopise na internetu jeden z fandů: „Zelenobílý dres Bohemians poprvé obléká jako desetiletý žáček a obrovský talent ho žene neustále výše. Vždycky měl moc rád míč. Jakmile přišel ze školy a odhodil tašku, běžel někam s kluky kopat, třeba i na ulici. A i ve škole si o přestávkách pohrával a dribloval s tenisákem. Panenka nikdy není na hřišti jako záložník žádný velký bojovník ani rychlík, ale právě cit pro balón a skvělá kopací technika z něho dělají mimořádného fotbalistu.“

Zelenobílý dres se mu přitom stal v dobrém slova smyslu osudným. Když po třiadvaceti letech skončil v pražských Bohemians a odešel hrát do Rakouska, jeho novými klubovými barvami se i tam staly opět zelená a bílá.

Zahraniční angažmáAntonin_Panenka_pes

Uvážíme-li, že prvních čtyřicet let života prožil Antonín Panenka v socialismu, měl docela kliku na dobré načasování. Patřil za té éry mezi první fotbalisty u nás, kteří mohli legálně odejít hrát do ciziny. Počátkem osmdesátých let už byl totiž tlak na režim, aby v tomto ohledu jednal liberálněji, natolik silný, že zahraniční angažmá tuzemským fotbalistům skutečně povolil. Platilo to ovšem jen za předpokladu, že splňovali dvě základní podmínky: bylo jim už přinejmenším dvaatřicet let a měli za sebou alespoň padesát startů za reprezentaci. K těm několika málo jedincům, kteří takto nastaveným kritériím odpovídali, patřil i Antonín Panenka. A tak společně se ženou, dcerou – druhačkou a dvouletým synem přesídlil do Vídně.

Aby batole nenačichlo ideologií!

Přesto bývalo zahraniční sportovní angažmá přesněji život za hranicemi pro českého sportovce v těch letech o něčem docela jiném, než je tomu dnes – tedy pokud si nechtěl zavřít dveře k návratu do vlasti. Žít v Rakousku za stejných okolností tolik roků v současnosti, naučily by se Panenkovic děti zcela jistě přirozenou cestou německy tak, jak se my dospělí nikdy naučit nemůžeme. Tehdejší praxe je však od této možnosti de facto odřízla: „Dcera chodila do školy při českém velvyslanectví, a tam snad ani učitelky německy neuměly,“ vysvětluje Antonín Panenka. „A kluka jsme sice dali do rakouské školky, aby si mohl pohrát s dětmi, ale tři dny nato mi přišlo předvolání, že se mám dostavit na vyslanectví. Doporučili mi, abych kluka zas odhlásil – aby prý nenačichl cizí ideologií…“ 

Antonin_Panenka_bytStrašnej život…  

Na sklonku své fotbalové kariéry pak ještě hrával v Rakousku už „jen pro radost alespoň o víkendech“, jak říká. Když s fotbalem definitivně skončil, bylo mu šestačtyřicet. „To byl strašnej život!“ hodnotí prázdno, které se najednou rozprostřelo v jeho životě.

A protože rok 1989 otevřel nové možnosti, zkusil to tedy s podnikáním. Nejprve se stal – cukrářem! To bylo tak… Obrátil se na něho dlouholetý fanda Bohemky, zkušený mistr cukrář, jestli by si společně s ním nechtěl pronajmout provozovnu na Praze 7. „Dobrý dorty tam byly…,“ pochvaluje si i po letech, „to mi vyhovovalo, mám sladký strašně rád!“ A tak mistr cukrář cukrařil, zatímco Panenkovi zajišťovali obchodně-administrativní chod podniku. Cukrárna se jmenovala „U veletrhu“ a je logické, že přemýšleli, zda komerčně nevyužít proslulosti jména Panenka: „Ale bál jsem se, co by na to řekli fandové. Být to ve Vršovicích, nebylo by nad čím přemýšlet, ale v Holešovicích…?!“ vysvětluje, proč zůstali u původního názvu. Nicméně stále ho táhl fotbal, a tak z firmy po dvou letech vystoupil. Vzpomínal by na tu etapu jen v dobrém, nebýt jednoho detailu: „Furt jsem si dával kafíčko a dortíčky. Košíčky s koňakovou náplní a se šlehačkou – to bylo moje. Až jsem si vyrobil tenhle ruksak!“ hladí se přes břicho. 

Vinárna v obýváku

Na Bohemku se vrátil jako asistent trenéra, a taky jako funkcionář. Ale pokukoval i po něčem jiném. Bydlel tehdy na Vinohradech a líbil se mu malý podniček přes ulici, kam se dalo zajít na sklenku vína. Termíny vinárna i vinotéka se mu ovšem zdají pro jeho označení příliš vznešené; vždyť šlo o jedinou místnůstku. A protože pronájemce zde končil, rozhodl se ho vystřídat. Bavilo ho být pořád mezi lidmi. Podniček si brzy vytvořil stálý okruh lidí, kteří sem zacházeli na skleničku. „K Panenkům do obýváku,“ jak se začalo říkat. Měl dokonce i své vlastní víno. „Po třech letech jsem toho ale musel nechat. Musel jsem tam totiž být každý den, s každým popít… Za dva roky jsem toho vypil víc, než za celý život předtím!“ Na řadu ostatně přišla mimopražská etapa.

Antonin_Panenka_kamenV poklidu na vsi

Roky jezdívali Panenkovi na chalupu přesněji do rekreačního domku – přestavěného okálu ve vesničce nějakých 20 km za Prahou. Postupně začali zvažovat, že by se vůbec odstěhovali z Prahy. A protože i dcera potřebovala bydlet, zvolili zcela nové řešení: okál prodali a o pár metrů vedle postavili dvojdům. Často pobývali ve vesničce už i v minulosti, a tak se definitivním opuštěním Prahy před dvěma lety v jejich životě nic až tak zásadního nezměnilo. „Život je tu příjemnější, lepší… Vládne tu klid, načerpáte energii. Tu vezmete rýč a něco zryjete, ostříkáte nějaký keř, zajdete na procházku, do lesa na houby. I psa jsme si pořídili. Jack Russell teriér. V psí knížce má vepsané jméno: Ben Panenka. A to jsem psa nikdy nechtěl, protože mě v dětství pokousal boxer a já se od té doby psů bál. Až s Benem se to prolomilo…

Jen jednu nevýhodu to tady má – člověk ztratí kontakt s děním v Praze. Nejde jen o to, že nejsem tolik na očích… Jsou nabídky na různé křesty, otvírání obchodů atd. Jenže problém začíná už u toho, že musím jet autem, nemůžu se napít. Měl jsem ale strašně krásnej život sportovní, i když moje žena na to má jinej názor, protože musela vlastně sama vychovávat děti. Chci jí znovu moc poděkovat, že to nesla, protože bez silného zázemí sportovec nic nedokáže.“ 

Antonín Panenka

Narozen: 2. Prosince 1948 v Praze 

Výška: 178 cm

Přezdívka: Páňa

Pozice: záložník

Mládežnické kluby:

1958 – 1967 Bohemians Praha 

Profesionální kluby:

1967 – 1981 Bohemians Praha (127 zápasů, 63 gólů)

1981 – 1985 Rapid Vídeň (126 zápasů, 63 gólů)

1985 – 1987 VSE St. Pölten

1987 – 1989 SK Slovan Wien

1989 – 1991 ASV Hohenau

1991 – 1993 Kleinwiesendorf

Reprezentace:

1973 – 1982 (59 zápasů, 17 gólů)

1976 – 1. místo na Mistrovství Evropy ve fotbale v Jugoslávii (vítězné finále díky jeho slavnému Vršovickému dloubáku v penaltovém rozstřelu)

1980 – 3. místo na Mistrovství Evropy ve fotbale v Itálii

Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 9/2012

Komentovat

Nepřehlédněte