Interiér

Jiřina Bohdalová: Pro vnuky i přes plot skočím

Většina lidí musí nejprve zemřít, aby se proměnili v legendu. Jiřině Bohdalové se to podařilo už za jejího života. Navíc i po osmdesátce suverénně zvládá jak náročné divadelní role, tak třeba i svoji chalupu. Ne náhodou o ní prohlásila dcera Simona: „Jiřinka tady bude minimálně do stovky!“ 

Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský 

Někteří Vaši kolegové se velmi hlásí k dětství, prožitému na Žižkově. S jakými vzpomínkami máte rodný Žizkov spojen Vy?

Žiju takovým tempem, že na nějaké sentimentální vzpomínání nemám čas. Na místa svého útlého dětství ale samozřejmě vzpomínám ráda. Asi nejvíce na ochotnické divadlo v Libni Na Slovance, kde maminka patřila k oporám souboru. A já se batolila pod jevištěm v době, kdy ona hrála. Ale vzpomínky jsou to dneska už hodně matné, jde spíše o ústně tradovaná vyprávění, která prošla mnoha filtry doby. Už zkrátka nevím, co je a co byla ryzí pravda. Jen si pamatuju na náš skromný byt a na heslo, které tehdy znělo: Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni. Víc barvitých vzpomínek mám z Vinohrad, kam jsme se přestěhovali, a kde jsem prožila převážnou část svého života a na převážnou část svého života hereckého našla vlídnou domovskou scénu. 

V čem hlavně vnímáte rozdíly v dětství tří generací – svém, Vaší dcery Simony a Vašich vnoučat?

Každé dětství určuje rodina a také doba. Já jsem vyrostla v masarykovské demokracii a můj otec byl živnostník, vyhledávaný truhlář, vyhlášený kvalitní prací široko daleko. Žilo se nám dobře, byli jsme spokojená, veselá rodina. Táta měl svou dílnu, učedníka, dostatek zakázek a měli jsme dokonce automobil! Že to byl svéhlavý pekáč, je už jiná věc, ale truhlář Bohdal jezdil ve svém! Já spěla k pubertě a doba k hrozné válce. To samozřejmě poznamenalo mé dětství. Konec války jsme ovšem vítali nadšeně! S tím, že bude jenom líp. V tom jsme se šeredně mýlili. U nás doma rozhodně líp nebylo, ale to je jiná kapitola. Když tátu zavřeli, byla jsem téměř dospělá. Mé dětství bylo dávno to tam… Dětství mé dcery se odvíjelo docela jinak, doba ovšem nebyla příznivá a navíc se mi nepovedlo první manželství. Simonku mi pomáhala vychovat moje skvělá matka. A já jí to dneska vracím tím, že nijak nešidím její syny. Jsem naprosto okouzlující, skvělá a dokonalá babička. Pro pírko kdykoliv, přes plot ovšem od osmdesátky ne! No kdyby mě kluci moc přemlouvali, možná… 

V kterém období svého života jste se cítila nejšťastnější?

Štěstí je vachrlatá věc. Potřebujete ho, ale mnohdy ho nevnímáte tak, jak máte a až zpětně valíte oči: Jé to bylo krásné, to jsem byla šťastná, to bylo fajn… V každém období najdete ty vzácné chvíle, kdy se vám daří, všechno ladí a je zalito sluncem. Šťastná jsem byla jako malá holka, batolící se v pilinách svého otce – truhláře, protože jsem věděla, že mě doma mají rádi a že mi nic nechybí… Šťastná jsem byla, když jsem učila děti v Ostravě, to mě opravdu bavilo. Lítala jsem na perutích štěstí, kdy jsem byla konečně přijata na DAMU. V návalu radosti a hormonů jsem se bláznivě zamilovávala… a odmilovávala. Šťastná jsem byla, když se mi narodila dcera, když se mi dařilo v práci. Když pustili tátu z kriminálu. Mám celé osobní rejstříky štěstí! Ale prožila jsem i odvrácenou tvář euforie – vím, co je smutek, deprese, beznaděj… Ale jsem narozena na převážně veselé hvězdě. Nelituju se. Baví mě práce – a to je moje hlavní štěstí. To ovšem mašíruje ruku v ruce v závislosti na zdraví a štěstí mé rodiny.

Dělají Vám celoživotně radost ty samé věci, nebo se charakter toho, co Vám přináší potěšení, s věkem proměňuje?

Dnes jen s obtížemi doženu rozjíždějící se tramvaj, což jsem v mládí hravě zvládla. Jinak ale setrvávám na trvalých hodnotách: mám ráda vtipné lidi, dobré jídlo, dobré pití, pohodu a živobytí… Samozřejmě s tím, že vyhledávám nejen veselou společnost, ale víc a víc také totální klid, ticho, přírodu a pohodu domova.

Jaké nejvýznačnější rodinné slavnosti a rituály v rodině držíte a jak probíhají?

Nic závratného ode mě nečekejte… Kluci rádi baští, já ráda vařím, takže zásadní slávy se v naší rodině neobejdou bez prostřeného stolu. Na mně je ten stůl zaplnit, kluci hravě najdou židle a příbory. No a já jsem moc ráda, když se dostaví Simona, protože ta holka je celá po mně… Nemá vůbec žádný čas! 

Kdy do Vašeho života vstoupil fenomén chalupa a jaká je historie Vašeho chalupaření?

S chalupařením mám bohaté zkušenosti. Chatičku měli moji rodiče, takže jsem si užila pravidelného cestování a přenášení tašek tam a zpět už odmala. Jako vdaná ženská jsem zahájila chalupaření poměrně dramaticky, protože můj tehdejší muž Radek Brzobohatý naši první chalupu v Jizerkách prohnal ohněm. Zatopil v kamnech, nafajroval a šel se podívat, jak mu to sluší v F. L. Věkovi. My tenkrát televizi na chalupě neměli a on proto odběhl k sousedům

Komentovat

Nepřehlédněte