Hledali jsme pětadvacet let

STAVBA  |  DISKUSE (1)
19 / 09 / 2011
Hledali jsme pětadvacet let

„Přesně jsme věděli, co chceme, jak by mělo vypadat místo, kde bude stát naše vysněná chaloupka…“, začínají vyprávět Jaroslav a Blanka Beňovi, dnes šťastní obyvatelé dřevěného srubu v horské obci Mechov u Srní na Šumavě. „Jenomže ne a ne něco najít… Když už jsme začali být nervózní, ukončila naše hledací výpravy vývěska s inzerátem na zajímavý pozemek.“

Připravila: Lucie Dvořáková Foto: autorka 

oniPocházím z tohoto kraje a chtěl jsem se vždycky vrátit. Vzhledem k tomu, že jsme na Srní jezdívali ještě za socialismu s malými dcerami sáňkovat a lyžovat, nemusel jsem manželku nijak přesvědčovat, že to pravé místo k zakotvení pro naši rodinu je právě tady,“ pokračuje Jaroslav.

Osudový rok 2000

Na pozemek se jeli hned podívat a i když se jim líbil, s jeho koupí nejdříve váhali. Představovali si jižní svah, bohužel louka byla na severní stranu. Nakonec si přece jen s majiteli plácli a začali vymýšlet, jak bude budoucí domeček vypadat.

Tenkrát rozhodl Jaroslav: „Tady jedině srub a nic jiného.“ A protože Blanka nebyla proti, začalo pátrání. „Manželka to vzala velmi vážně, začala chodit po starých chalupách, po muzeích a zkoumala, jak se co dřív stavělo a dělalo, a pak chalupu nakreslila,“ popisuje. „Od začátku jsme věděli, že chceme stavení převážně ze dřeva, delší s velkou světnicí, kde by se nás hodně vešlo. Jenomže jsme byli finančně omezení, a to nás brzdilo v rozletu. Stavět jsme začali o rok později.“

 

chalupa2Dvouletý proces

„Nejdříve bylo třeba se rozhodnout, jak bude chalupa velká – rozměry 11 x 8 metrů se zdály ideální. Když bylo vše vymyšleno, čekalo se do zimy. Vytipované smrky, ze kterých měla naše roubenka být, se směly pokácet jen v lednu nebo únoru, kdy dřevo nemá mízu. Pak se kmeny složily a nechaly pár měsíců odpočívat. Chalupa se musela postavit celá z jednoho druhu dřeva, aby později stejnoměrně sesychalo. Stavitel vybral samé rezonanční kmeny, které nejdříve nařezal a domeček sestavil v dílně nedaleko odtud. Po roce jsme se na něj mohli přijet podívat a domluvit rozvody elektřiny. Potom se chaloupka rozmontovala a opět postavila už na naší louce,“ vysvětluje Jaroslav.

Akce zvonička

„Zajímavé na celé stavbě byl fakt, že jako první po jsme měli vyrobenou zvoničku. Ještě nestály ani základy a my už vlastnili ten nejvyšší bod střechy,“ smějí se manželé. „Ohromnou radost a těšení se na to, jak ji uvidíme jednou na svém místě, záhy vystřídalo zklamání. V žádosti o stavební povolení nám zmínku o zvoničce červeně přeškrtli a nadobro zakázali s tím, že se na chalupu nehodí. Byl jsem z toho zdrcený a měl to za uzavřenou kapitolu,“ říká Jaroslav. „Manželka se ale vzdát nechtěla a začala zkoumat na jaké typy chalup a proč se zvoničky vlastně tenkrát dávali. Když zjistila, že nejen na velké dvorce, jak nám bylo úřadem sděleno, razantně prohlásila: „Na tu naši střechu ji prostě dáme, i kdybychom měli platit pokutu!“ Jaké bylo naše překvapení, když při kolaudaci nakonec žádný problém nenastal a pán, který zvoničku původně zakázal, se postavil k vratům a prohlásil: „Já vím, že jsme vám ji z povolení vyškrtli, ale teď, když se na zvoničku dívám, bez ní by to opravdu nebylo ono… Takže od teďka ji máte úředně schválenou.“

Náročná údržbaseknice

„Za dobu, co chalupa stojí, jsme si ještě nesedli. Pořád kolem ní běháme, což se poněkud tluče s naším původním záměrem mít objekt k rekreačním účelům. Nicméně jsme zastánci aktivního odpočinku, proto vždy ihned, jakmile přijedeme, se pustíme do nějaké práce. I když nám to takto vyhovuje, letos jsme si přece jen řekli, že jeden celý týden nebudeme nic dělat, pouze vyrážet na kole po okolí,“ plánuje si Blanka, „už to ale vidím, jak my dva tohle dodržíme…!“ Na to Jaroslav reaguje: „Ono se to nezdá, ale dřevěná chalupa je mnohem náročnější na údržbu, než zděná. Stavba sesychá, a při tomto procesu stále sedá, což má za následek neustálé praskání spár mezi roubením, které je krásně slyšet hlavně v noci. Za deset let naší zdejší existence nedělám nic jiného, než spáry obnovuji, což považuji za nejhorší práci, která už mě vůbec nebaví! Bohužel podle pana Václava Kavaleho, který nám chaloupku stavěl, budu mít o ,zábavu´ postaráno ještě na hodně dlouho. Prý se nemusím bát, jednou si dřevo říct určitě dá a usadí se - jenomže prý za mě už to nebude,“ pokrčí rameny.

podrkoviStřecha s volskou krví?

Že se zde ani v důchodu Jaroslav s Blankou nudit nebudou, o tom svědčí i fakt, že střecha je z pravých dřevěných šindelů, dnes opravdový unikát, rovněž vyžadující náležitou a ne zrovna zanedbatelnou pozornost. „Každé tři roky ji musíme nově natřít. Používám sice obyčejný luxol, ale dva kýble nestačí,“ směje se majitel panství. Blanka se hned vmísí do rozhovoru: „Nejlepší by bylo natřít střechu volskou krví. Já bych i byla pro, červotoč by pak neměl šanci, ale mouchy by měly rej. Také dřevo by potom hodně ztmavlo a hlavně už se vidím, jak ji sháním… Asi by se na nás dívali poněkud hloupě,“ směje se.

„Uznáváme, že dřevenou střechou jsme si značně přidali práci, ale chtěli jsme všechno postavit tak, jak se stavělo kdysi. Je pravda, že původně jsme přemýšleli nad dnes populárním plastovým šindelem, nakonec ale stejně vyhrál ten ručně vyráběný,“ ukazuje nahoru, „byť za cenu nesrovnatelně vyšší.“

A jak je to s životností šindele? „Prý střecha, při správné údržbě, přežije i naše děti…“

A co dovnitř?pec2

Nábytek sehnali manželé snadno. „Tenkrát, ještě v době hledání, jsme si nechali starý po prarodičích s tím, že se snad někdy bude hodit. Babička byla celá nešťastná: „Ježíši, takové krámy si berete? Vždyť je to prolezlé vším možným…“ Později jsme ho vlastními silami zrenovovali a nádherně sem pasuje,“ pochvaluje si Blanka. „Dalo nám to však hodně zabrat, protože děda byl perfekcionista, každý kus natřel nejméně šestkrát, a tolik vrstev dostat dolů byl nadlidský výkon,“ směje se Jaroslav. „Barvy se nám přes veškeré úsilí nepodařilo dostat z různých zákoutí, proto jsme ložnici museli natřít zelenou tabulkovou barvu, kterou pak manželka ozdobila malovanými jemnými motivy, na kredenc i skříňky v kuchyni přišla bílá akrylová. Struktura dřeva se přitom ztratila, ale na jiných kouscích nábytku jsme jí zase dali vyniknout a použili lazury stejně jako na srubovinu zvenčí.“ A co nátěry vnitřních stěn a izolace? „Roubení uvnitř jsem napustil přípravky proti požáru a plísním. Co se zateplení týká, síla sruboviny je pětačtyřicet centimetrů, a protože dřevo je samo o sobe úžasný izolant, stačí to. Podkroví široké třicet centimetrů, vyrobené pouze z fošen, je vyplněné skelnou vatou. I v zimě, když přijedeme na víkend a venku je mínus deset, po třech hodinách topení v kamnech bývá v chalupě horko.“

 

kamnaModrá je dobrá

Že mají majitelé stavení rádi modrou barvu, nelze přehlédnout už ze silnice. Modrá okna a dveře jsou toho důkazem. „Roubenka ale nebyla vždycky barevná,“ upozorňuje Blanka. Oživit jí byl můj nápad, který se však okamžitě nesetkal s manželovou odezvou: „To chceš opravdu ta okna a dveře natřít modrou?,“ ptal se Jaroslav s jistou obavou, „a nebude to moc křičet?“ Blanka se však nedala: „Natři to a uvidíš… Ta chalupa prokoukne, bude mít oči! Už nebude jen obyčejná hnědá…“ A protože Jaroslav uznává, že jeho manželka je přes to „krásno“, okna a dveře natřel. A čím? Tenkovrstvou lazurou. V modrých nátěrech pak pokračovali i v interiéru. Stoleček, skříně, postele, židličky, rámy zrcadel, dřeváky, noční stolky, modrá si nechali postavit kamna s výměníkem, modrá je i dlažba, sedačka a vlastnoručně vyrobená Blančina keramika… „Já bych modré mohla mít všechno. Přesto jsme pak natřeli některé kusy nábytku také jinými odstíny, abychom interiér oživili.“

 

Odkaz budoucnosti

A ještě k té zvoničce… V době, kdy probíhala výstavba srubu, napsali Jaroslav s Blankou (ručně) dopis o sobě, přiložili k němu mince a papírové bankovky, také několik fotografií svých i rodiny. Vše vložili do obálky a s pocitem úcty ke starým tradicím ji zapečetěnou nechali zatavit do speciálně připravené schránky z měděného plechu do kopule kapličky.  „Dostane se do ní až ten, kdo bude jednou chalupu renovovat. Je to dárek pro naše potomky, odkaz příštím generacím. Chtěli jsme, aby měli jednou budoucí majitelé možnost dozvědět se něco o nás jako o zakladatelích stavby,“ shodují se. „Jediné, co nás mrzí, je skutečnost, že my dva se nikdy nedozvíme, kdo náš ,poklad´ vlastně objevil, že nikdy neuvidíme jeho radost a nadšení v očích…“

lozniceČlánek z RPN č. 9/2011

Diskuse k článku

Redakce serveru nenese odpovědnost za obsah diskuzí a vyhrazuje si právo mazat nevhodné příspěvky.

Další články sekce

7 / 12 / 2017
Pasivní dům projektovaný pomocí BIM

Pasivní dům projektovaný pomocí BIM

více
30 / 11 / 2017
Češi věří Bramacu

Češi věří Bramacu

více
10 / 11 / 2017
NOVÁ FASÁDNÍ OMÍTKA - až 30 km vláken v každém kbelíku

NOVÁ FASÁDNÍ OMÍTKA - až 30 km vláken v každém kbelíku

více
23 / 10 / 2017
Jak na snadné a rychlé zdění i omítání?

Jak na snadné a rychlé zdění i omítání?

více
17 / 10 / 2017
Jak zajistit tepelnou pohodu pod střechou

Jak zajistit tepelnou pohodu pod střechou

více
9 / 10 / 2017
Příčky jednoduše a pro klid v domě!

Příčky jednoduše a pro klid v domě!

více
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace