NA NÁVŠTĚVĚ: Dům plný barev a života

INTERIÉR  |  DISKUSE (0)
01 / 04 / 2017
NA NÁVŠTĚVĚ: Dům plný barev a života

Některé interiéry jsou jako obrazy – plné barev a života. Přivítají vás s otevřenou náručí, odhalí duši svých majitelů a nabijí vás takovou energií, že se vám nechce odejít. Takový je i domov temperamentní, všestranně kreativní Ivanky a jejího muže, nožíře Janka.

MEDVĚDÍ KOUT

Prarodiče sem přišli z vršků, když jim během války vypálili dům. „Děda byl Medveďovic. Tady to všechno kolem,“ myslíc přitom domy na ulici, „je vlastně naše rodina. Prarodiče postavili domy pro sebe i své děti. Tu jsme vyrůstali spolu bratranci a sestřenicemi, chodívali do školy. Časem jsme se vdaly, oženili a zůstali jsme tu. Je to jiné než mezi cizími lidmi, tady vyjdeš na dvůr a zakřičíš Peťo, Dušane… Když potřebuješ s něčím pomoci nebo jen tak posedět, máš se na koho obrátit. To byl hlavní důvod, proč jsme prodali dům v Hnúšti a přestěhovali se sem. Hlavně kvůli rodině i kvůli mámě, aby po otcově smrti nebyla sama,“ začala své vyprávění Ivanka.

Ivanka a Archibald, Ivanka miluje salsu, Archibald Ivanku.

DOČKEJ ČASU...

„Pamatuji si, když jsme se vzali, všechno jsem chtěla mít hned. Tak to však nefunguje. Jisté věci je třeba plánovat. Když člověk něco chce, ať už se to týká bydlení, oblečení, nebo čehokoliv jiného, musí být trpělivý. Dospěješ do jistého věku, počkáš si na to, potom to má pro tebe větší hodnotu – více se z toho dokážeš těšit. Vždyť co bys dělala dál, kdybys měla všechno najednou?“ V témže duchu probíhala i rekonstrukce domu. Postupně. Nejprve udělali bydlení pro mámu v přízemí, postavili kovářskou dílnu a potom se pustili do rekonstrukce svého bydlení. Půdorys zůstal původní, jen spíž přistavěli. V kuchyni byl kdysi obývací pokoj, do něhož se vcházelo z ložnice. Dveře zazdili, ložnice se o kousek zmenšila a obývací pokoj si vyměnil místo s kuchyní.

Mentolově zelená kuchyňská linka je dělaná na míru. „Je centrem všeho u nás. Když sem přijde návštěva, většinou je v kuchyni. Když jsem ji vytvářela, věděla jsem přesně, co chci. Na pracovní desku jsem dala mramor. Nechci, aby mě takový kámen tížil na hrobě, já ho chci využít zaživa. Je to úžasná věc. Můžeš na něm krájet, vyválet těsto, nelepí se, povrch je hygienicky upravený. Jsem hrdá na tuto kuchyň. A vlastně, nyní jsem už hrdá na všechno,“ dodává Ivanka s úsměvem. „Ano, je tu tisíc věcí, jak říkávala moje babička, lapače prachu, ale mně moje lapače prachu vůbec nepřekážejí. Já je miluji. I Janko. A kluci, ti už si zvykli.“

O SUKNI, KTERÁ BYLA VZOREM PRO OBÝVACÍ POKOJ

Podle slov paní domácí, obývací pokoj dlouho neměl duši... Až do chvíle, než na internetu objevila nádhernou látku s retro potiskem. „Látku jsem si objednala na sukni – takovou velkou se třemi černými spodničkami,“ vysvětluje s jiskrou v očích, dokreslujíc přitom rukama kontury sukně ve vzduchu pro lepší představu. „Když jsem ji viděla, věděla jsem, jak barevně sladím obývací pokoj. Ze zbytků látky jsem tedy dala ušít polštáře, ladí s hnědou sedačkou, a potom to už vlastně bylo jen v detailech.“ Polštářům a sukni však předcházelo velké malování. „Jednoho dne přišel Janko z práce domů a stěny už byly šeříkové. Řekl mi: „Ivanko, já jsem nevěděl, že se ti začala líbit fialová.“ Vymalováno bylo za týden. S myšlenkou dát na stěny váleček si Ivanka pohrávala víc než rok. „Chtěla jsem něco starosvětského k nábytku. A protože Janko byl proti tapetě, tak jsem si řekla, proč bych nemohla dát váleček?“ Několik kousků jí daroval jeden starý pan malíř, kterého však musela s vervou doslova uprosit, protože nejprve ji odrazoval: „Ivanko, ne, to si nedávej na stěny, to není moderní.“ Trvalo dva dny, než se rozhodla válečkovat. „Z toho jsem měla největší stres, věděla jsem, že když teď něco pokazím, už to potom nebude dobré.“ Původně byl obývací pokoj mechově zelený, ale při rekonstrukci podkroví se stěny zašpinily cákanci bílé barvy. Nejprve tedy vše vymalovala na bílo a potom následovaly dva nátěry šeříkové. „V obývacím pokoji se sedí velmi málo. I když teď se už v něm bude možná sedět častěji, když je zútulněný.“

Viktoriánská lila je skvělá volba pro váleček a vzorované látky. Ivanka spojila dva odstíny fialové, ten tmavší dává prostoru nádech jakési dramatičnosti. Paletu doplňují zelené polštáře na sedačce a mnoho květin, jimiž jsou posety hlavně schody. Historický nábytek a staré obrazy sem zapadly. Aby dveře do ložnice nerušily celkový ráz, natřela i ty a graficky je vylepšila válečkem, který jakoby pokračoval ze stěny.

Po několita letech nahradili žebřík schody – Jankovo dílo. „Ještě chybí madlo. Janko je detailista, on si jako nožíř potrpí na detailech. To přesouvá i do všeho, co dělá doma,“ vysvětluje Ivanka.

Úctyhodná komoda, původně z Temešváru, má 106 let.

S ÚCTOU K VĚCEM I PŘEDKŮM

„Moc jsem toužila udělat na stěně rodokmen – strom. Ale my jsme tak propletená rodina, že by to bylo komplikované. Neuměla jsem to jinak uspořádat, jen tak, jak je to teď. Je tam Jankova i moje nejbližší rodina. Dlouho jsem to spřádala v hlavě. Když se na to občas dívám, chytí mě zvláštní pocit. Nostalgie, radost? Dává mi to hodně,“ zadívá se Ivanka na rozkošatěný „fotorodostrom“ a ve vzduchu je cítit její spjatost s rodinou. Nejen portréty rodinných příslušníků jsou familiárním mementem. Obrazy má od kmotra z Havířova, který byl velký knihomol – měl více než sedm a půl tisíce knih. Obrazy kupoval v galeriích a některé z nich teď visí na stěně v obývacím pokoji. „Moc si jich vážím, moc. Znamenají pro mne hodně, protože i on pro mne znamenal hodně.“

„Nikdy jsem se neřídila tím, co je moderní, ale tím, jak to cítím. Tak se i oblékám, tak se i zařizuji.“

„Kdysi jsem pracovala dole v kuchyni, ale bylo to nepraktické. Přišla návštěva, já jsem měla na stole rozložených tisíc věcí a nebylo ani kam hrnek s kávou odložit. Nyní pracuji zde, Janko přijde večer za mnou, sedne si sem se sklenkou vína do křesla a povídáme si, někdy i do tří do rána.“ Začátek příběhu o čelenkách je spjat s Ivančinou tvořivostí a spontánností. „Nejprve jsem je začala vyrábět pro sebe, ale když mě zastavilo několik lidí, abych jim prodala čelenku, kterou jsem měla na hlavě, řekla jsem si, že to mohu zkusit vyrábět i ve větším množství. Potom se o mně dozvěděla Matica slovenská, pozvala mě na setkání Slováků do Filakova a během dvou hodin jsem vše prodala. Přišla jsem tam v té sukni, kloboučku a rukavičkách po babičce, byla jsem za dámu,“ prozrazuje s širokým úsměvem. „Příští rok mám pozvánku na svatební veletrh. Díky tomu, že moje tvorba má úspěch i klientelu, věnuji se jí.“

Když děti odejdou z hnízda, mnozí rodiče nevědí, co s časem. Ivanka ví. „Mám tisíc nápadů, do zahrady chci udělat mozaikový stůl, stihnout napsat rodinnou kroniku, ještě dokud žijí pamětníci. Chci se naučit dělat kloboučky. Mám málo času.“ Od pondělka do čtvrtka je Ivanka v Bratislavě, kde pracuje. Pátek, sobotu a neděli musí rozdělit mezi domácnost, zahradu, dobrovolné ženské hasičky, jichž je členkou, a realizaci svých tvořivých nápadů. „S takovou energií se musíš narodit,“ říkám jí po vydatném obědě. „To, kým jsem a kde jsem, jsem díky svému muži, dává mi lásku, prostor, čas a je trpělivý.“

V království tisíce drobností sedáme na zem mezi korálky, stužky, nitky, kvítky, pírka... „A tu jsou věci, které vyrábím,“ obrací Ivanka mou pozornost k čelenkám, francouzským sponám, gumičkám do vlasů, hřebínkům, ozdobám za klobouček i na zápěstí a brožím. Otevírá proutěný kufřík, je plný pokladů. „Kdy to všechno stíháš?“ beru do ruky gumičku s květinami. „Po nocích,“ odpovídá a ukazuje mi album s fotkami rozkvetlých hlav dam každého věku – od těch nejmenších až po ty zralé. „Je úžasné, když děláš něco, co tě baví, a když se tím neživíš, když to máš jako relaxaci, jíž si vyplňuješ volný čas.“

„Když mám čas, tak maluji,“ prozrazuje Ivanka, což mlčky dosvědčuje i domalovaný lem šatů levočské bílé paní na dveřích. „Zadala jsem špatný formát fotky.“

Výklenek ve tvaru pyramidy v podkrovním prostoru, do něhož vejdete jen s pokorou po kolenou, je vybaven vším, co potřebuje unavená ženská duše – knihami, gramofonem s deskami a hlavně soukromím. „Sem se chodím občas vyplakat.“

O kovářskou dílnu se otec, nožíř Janko, dělí se synem Martinem, uměleckým kovářem.

Text: Martina Deríková :: Foto: Miro Pochyba


Diskuse k článku

Nebyla nalezena žádná položka ... buďte první a přidejte svůj komentář
Redakce serveru nenese odpovědnost za obsah diskuzí a vyhrazuje si právo mazat nevhodné příspěvky.

Další články sekce

22 / 4 / 2017
Stylová kuchyň: PROVENSÁLSKO V KUCHYNI

Stylová kuchyň: PROVENSÁLSKO V KUCHYNI

více
5 / 4 / 2017
MĚNÍME KOUPELNU A TOALETU

MĚNÍME KOUPELNU A TOALETU

více
24 / 3 / 2017
SVĚŽÍ PROMĚNA KUCHYNĚ: S PŘÍCHUTÍ VANILKY

SVĚŽÍ PROMĚNA KUCHYNĚ: S PŘÍCHUTÍ VANILKY

více
24 / 3 / 2017
Dokonale hladké zdi zvládne i začátečník

Dokonale hladké zdi zvládne i začátečník

více
24 / 2 / 2017
Proměna kuchyně: Jak vyrobit kartáčovaná dvířka

Proměna kuchyně: Jak vyrobit kartáčovaná dvířka

více
21 / 2 / 2017
Renovace koupelny I: OBNOVA STĚN A OBKLADU

Renovace koupelny I: OBNOVA STĚN A OBKLADU

více
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace