Milan je akademický malíř, Alena výtvarnice. Jsou manželé, mající společné mimo jiné i to, že se oba věnují také restaurování. Žijí v Praze a jsou svými profesemi připoutáni k hlavnímu městu, nicméně statek pod Blaníkem, který začali dávat dohromady před jedenácti lety, jim vedle víkendového bydlení otevřel i nové profesní možnosti. Rozlehlé venkovské prostory jim totiž dovolují brát i takové zakázky, jako je třeba restaurování barokních kočárů pro Národní muzeum a SZH Český krumlov. To by v Praze realizovat nešlo…
Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
Do kraje pod Blaníkem je přivedly návštěvy na chalupě Milanova bratra. Rozpadající se nedaleký statek míjeli při procházkách po okolí. Líbilo se jim soukromí rozlehlého dvora, sevřeného vícero obytnými a hospodářskými budovami, ale i madonka ve výklenku čelního štítu… Sami už pomýšleli na to, pořídit si víkendové bydlení, jenže tohle stavení se nezdálo být k mání; vždyť na něm zrovna opravovali střechu. Přesto jim po Novém roce 2000 bratr telefonoval: „Statek je na prodej!“
Střecha je grunt…
Následovala jedna prohlídka, pak druhá. Odkryly neutěšený stav zanedbaného, vybydleného domu se suchým WC, který po dlouhá léta obývala jen osamělá nemocná paní. Neradostný dojem umocňoval venkovní nečas, podmračený a blátivý. „Kdybychom sem přivedli odborníka – stavaře, asi by nám tu koupi rozmluvil,“ soudí dnes Milan, oni se však rozhodli do toho jít. Na začátku února převzali klíče.
„První noc jsme přespali u bratra. Ten nám taky půjčil spartakiádní lehátka, takže jsme se mohli na statku usídlit v jediné obyvatelné místnosti - s kachlovým sporákem,“ vzpomíná Milan. Přijížděli pak každý víkend a uklízeli – a uklízeli a uklízeli… První sezónu tak mohli na pravidelnou sbírku šrotu místních hasičů přispět dvěma plnými valníky, aby to časem dotáhli na celkem pět valníků.
V jakkoli spartánských podmínkách na statku vegetovali, péči bylo potřeba věnovat nejprve stavbám. Novou střechou stačil bývalý vlastník opatřit jen část obytné budovy, jako nejakutnější se přitom nyní jevilo vyřešit střechu na stodole (z té pro změnu vyvezli sedm valníků prastarého sena). „Nekupovali jsme nové tašky, ale překládali staré,“ vysvětluje Milan, „naštěstí uměl místní pokrývač sehnat ty chybějící.“ Stejně si bohužel nemohli počínat při dodělávání střechy na obytné části. Sto padesát let staré bobrovky byly příliš křehké na to, aby šly ještě použít, a tak jich jen pár schovali na památku.
S úctou k tradici
Konečně mohlo dojít na rekonstrukci interiérů. Týkala se téměř všeho – podlah, stropů, oken, dveří, rozvodů vody i elektřiny… Nic nebylo třeba měnit na základních dispozicích, kdy ze vstupní síňky vede trojice dveří - rovně do černé kuchyně, doprava do seknice a doleva do komory. „Jde o uspořádání typické pro půlku 19. století; kachlová kamna v kuchyni pak dokázala vyhřát i seknici,“ popisuje praktické tradiční uspořádání Milan. I kamna zachovali v jejich půdorysu, odstranili však bílé kachlíky z pece, kterými byly bůhví kdy nepříliš citlivě oblepeny. A protože se jim podařilo na půdě objevit několik kachlů původních, nechali stejné vypálit u keramika, aby mohly kamnům navrátit vzhled snad z dob někdy před půldruhým staletím. Do těch časů, přesně do roku 1847, totiž spadá záznam o statku v katastrální mapě v dispozici podobné té dnešní. „Našli jsme tady ale i středověké střepy,“ upozorňuje Milan, „takže stavení na tomhle místě stálo zřejmě už před Třicetiletou válkou…“
Se stejným respektem k tradici si Milan s Alenou počínali i v ostatních případech. Nová dřevěná okna při využití moderních technologií esteticky ctí dávné vzory. A tam, kde předchozí vlastník posunul okenní otvory či změnil jejich tvar, obnovili původní stav. To se týkalo i nik ve zdi, které odkryli pod starými omítkami. Odstraňovali tak nežádoucí změny, pocházející odhadem z 20. a 30. let minulého století. Týkalo se to i stropu v seknici. Milan pro něj užívá termín chlívový: „Byl hodně vysoký a tvořily ho železné profily a valené klenby mezi nimi. Nejen že se nám nelíbil, ale původní strop byl zřejmě povalový, dřevěný, a tomu jsme chtěli přizpůsobit i ten současný. Klenbu jsme sice nechali, ale zakryly ji trámy a falešným záklopovým stropem, který jsme zároveň zateplili.“
Postaru…
Zařizování patřilo k té příjemnější fázi zabydlování. Dobře se zde uplatnila Milanova záliba v lidovém umění – malovaný nábytek, podmalby na skle, lidová keramika… Milan má výhodu v tom, že coby akademický malíř – restaurátor a navrch vyučený truhlář může u kusů, jejichž stav není perfektní, sám zjednat nápravu. Alena – specialistka na restaurování textilu – pak dokonale završuje soběstačnost dvojice v tomto směru.
Úcta k dědictví předků, patrná na veškerém zdejším konání dvojice, budí uznání poučených, u místních si však tihle dva vysloužili spíše údiv: „Vy si to tu děláte všechno postaru? To my raději ponovu…,“ vyslechli si už nejednou.
Postupně přibývaly prostory, které můžou Milan s Alenou využívat. Třeba někdejší výměnek - zvlášť stojící modrý domek, se proměnil v Aleninu pracovnu. Nejen v Praze, ale i tady se tak mohla věnovat například i unikátnímu úkolu – restaurování péřových obrazů (jsou skutečně z peříček!) pro muzeum v Chebu. Na snímku, který jsme na místě pořídili, ovšem Alena zapisuje do kroniky, plné i obrázků a fotografií. První roky do ní zaznamenávala doslova den co den nejen to, jak postupovaly práce na statku, ale i zajímavé děje z blízkého okolí.
(Pro zajímavost ještě uveďme, že modrý domeček sousedí s malou roubenkou, jež kdysi stávala v místě dnešních vrat; na současné místo ji dávný hospodář nechal před téměř sto lety přetáhnout koňmi!)
Nové možnosti
Čím zkultivovanější podoby prostředí statku nabývalo, tím více se začal otevírat prostor k tomu, aby se tady Milan s Alenou mohli příležitostně věnovat i svým profesím v dříve nereálném rozsahu. V úvodu již zmíněných kočárů či obzvláště velké obrazy by v pražském atelieru rozhodně nemohly prodělat nezbytný proces obnovy; neprošly by ani domovními dveřmi! Dojít tak mohlo i na renovaci více než tři metry vysokého a dva a půl metru širokého portrétu Františka Josefa I. od význačného vídeňského malíře Eduarda Engertha z rok 1861; visel kdysi v českém sněmu (dnešním parlamentu) a byl donedávna pokládán za ztracený. Nečekaně ho objevili v depozitáři Národního muzea na zámku ve Vrchotových Janovicích – stočený na válci a sloužící za sídlo myší rodině. Nyní už se díky Milanovi opět skví v původní kráse na zámku, kde byl nalezen.
Jednou možná…
Razantní zásahy si ovšem vyžádaly nejen budovy, ale také zahrada. Je obrovská – 2000 metrů! Jak bývávalo zvykem, jednalo se původně o sad s desítkami ovocných stromů. „Byly většinou přestárlé, uschlé, a tak jsme je až na několik stromů nechali vykácet, vytrhat i s kořeny…“ říká Milan. Dva záhony věnovali zelenině a zbytek zahrady pak už má převážně okrasný charakter - s důrazem na dřeviny, jež nevyžadují větší údržbu. Vždyť je tu tolik jiné práce…! Třeba ten nekonečný příběh jménem střechy… Taky by chtěli půdu nad obytnou částí proměnit jednak v další pracovnu, a pak také v pokoj pro hosty.
Jako každý majitel podobného objektu, má i Milan svůj sen pro případ, že by měl k dispozici neomezené finanční prostředky. Nejedná se o bazén ani nic podobného. Jemu by se líbilo zbudovat v bývalých konírnách muzeum – muzeum lidového umění.
Článek z RPN č. 11/2011